Imaginace je základem smyslu pro realitu

Nedávno jsem se setkala se standardizovaným psychologickým testem na klasifikaci zaměstnanců firem s technických zaměřením. Zaujala mne na tomto testu otázka, kde měl participant odpovědět, zda má spíše představivost, nebo spíše smysl pro realitu. Jinými slovy jestli tíhne k imaginaci nebo k chápání světa, jaký je. Test nedával možnost jiného výběru, než vyloučit jedno druhým, představivost smyslem pro realitu nebo naopak. Uvědomila jsem si, jak nesprávně tento vztah představivosti a smyslu pro realitu lidé chápou, a to i takoví, kteří by se v něm měli dokonale vyznat.

Představte si takového technika, který navrhuje stroje. Pokud je ve svém oboru zběhlý a úspěšný, o jeho smyslu pro realitu při vytváření technických strojů nemůže být pochyb. Jak by asi chápal realitu hmoty a jejích souvislostí, kdyby neměl žádnou představivost? Asi těžko. Naopak, jeho představivost je základem jeho smyslu pro realitu. Můžete říct, že o jeho smyslu pro realitu pochybuje jeho manželka, ale to jen pro to, že se obyčejně nezabývá mytím nádobí v myčce, na kterou pro ni vydělal a kterou také možná sám navrhnul. Zde bych spíše pochybovala o smyslu pro realitu jeho manželky.

Takový Albert Einstein. Myslíte si, že by na své teorie dokonale popisující realitu v jejích složitých aspektech, přišel bez vysoce vyvinuté představivosti? Asi hodně těžko. Možná namítnete, že jeho rodinný život ukazoval spíše na jeho bohémskost a nedostatek smyslu pro realitu. Chyba lávky. Vy byste si asi dvě ženy dovolit nemohli, Albert ano. Věděl totiž, jak na to. Měl imaginaci, pomocí které si vylepšil svou realitu.

A co třeba děti ve škole, neučí se zrovna právě matematiku, fyziku a další předměty proto, aby se jim rozvinula představivost a dokázaly si představit svět i v jeho složitějších souvislostech? Ano, právě proto se děti ve škole učí pracovat s vlastní představivostí, aby dobře chápaly realitu a uměly si například spočítat, co budou v životě potřebovat. Právě proto mne otázka v onom testu pro klasifikaci zaměstnanců technických firem značně překvapila, že ani tam někdo nedokázal jasně pochopit tuto jednoduchou a naprosto zjevnou souvislost. Ale i v jiných předmětech cvičí děti ve škole představivost, v češtině si představují literární děje a gramatické konstrukce, v tělocviku trénují prostorovou představivost a schopnost s její pomocí pohybovat se koordinovaně, v biologii se učí představovat si svět uvnitř organismů, který běžně nevidí, nebo v geografii poznávají země, které nenavštívili.

A co taková společenská představivost? Pokud si nedovedete představit, jak na vás druzí lidé budou reagovat, asi těžko přijdete na to, jak jim například udělat radost dárkem nebo se s nimi domluvit na spolupráci. Pak lidé bez představivosti koupí druhým k Vánocům to, co chtěli sami, a pak se diví, že doma nastane na Štědrý večer peklo. Nebo si nedokáží představit význam chování svého spolupracovníka a pak se diví, že jich má plné zuby a chce se s nimi pracovně rozejít.

Pokud lidé nemají představivost, neznamená to, že mají větší smysl pro realitu. Jsou naopak odkázáni na syrovou odpověď reality bez jakékoli předvídavosti a bez možnosti realitu dopředu ovlivnit způsobem, který jim vyhovuje. Místo toho, aby ještě před tím, než se realita nějak projeví, ji nasměrovali tam, kam chtějí, pokud nemají představivost a jednají bez chápání souvislostí jim realita takzvaně nasyrovo napadá na hlavu. Tomu pak často říkají realita, nejlépe tvrdá realita, aby jednoduše nemuseli přijmout fakt, že dopředu neměli tušení, co vlastně dělají a jaké to bude mít důsledky.

Krásným příkladem je situace, kdy si nedovedete představit, jak s vámi chce někdo zatočit a zmanipulovat vás sladkými řečičkami, a sednete na lep internetovému podvodníkovi. Lidé s představivostí obvykle už při prvních větách lámanou češtinou takovému podvodníkovi dají vale. Ti s ještě větší představivostí si na ně počíhají, nahrají je a například předají policii, jak se už některým podařilo.

Pokud byste neměli vůbec žádnou prostorovou představivost, snadno by se vám mohlo například stát, že spadnete do rokle. Zkrátka byste šli a šli a vůbec by vás nenapadlo, že když před sebou nevidíte pevnou zem, tak se asi propadnete. To je ale extrém, který se mnoha lidem neděje. Častěji se stává, že lidé, kteří nemají zrovna dobrý odhad nebo nedávají pozor a dostatečně si ve své imaginaci nekontrolují terén, spadnou při chůzi, protože neodhadnou nebo přehlédnou, že před nimi zrovna vězí překážka, třeba rozkopaný chodník.

A právě v tomto bodě se lidé dopouštějí takzvaného kognitivního omylu, se kterým jsem se nesetkala jen v testu, ale se kterým se setkáváme všichni dnes a denně. Je to velmi rozšířený myšlenkový omyl, že představivost je opakem smyslu pro realitu, přestože je tomu právě naopak. Toto přesvědčení vychází z toho, že lidé, kteří představivost nemají nebo ji mají omezenou, se častěji setkávají s tím, čemu se říká syrová realita, jinými slovy, že v životě narazí. Pokud si neumí představit, jak si správně spočítat peníze nebo vývoj událostí ve své firmě, pak se diví. Pokud si nezvládnou představit, jaký vliv má jejich chování na jejich blízké, jednoho dne se setkají s nepříjemnou událostí v životě, rodinným dramatem. Pak tomu mají tendenci říkat realita, aby ulevili svému natlučenému tělu nebo nitru.

Nepříznivý sled událostí často vychází z omezené imaginace, buď lidí samotných nebo, a to je horší, jejich okolí. To si pak hodně lidí plete s realitou. Realita ale není jen to, že na někoho dopadne důsledek jeho omezené představivosti nebo naopak omezenosti v myšlení jeho okolí. Realita je i pravý opak. Do reality patří i to, že lidem věci fungují bezchybně. Realita jsou například technické a kulturní vymoženosti, které máme k dispozici, které vycházejí z vysoké imaginace. Chápu, že lidé s omezenou imaginací budou mít problém toto jako realitu chápat, protože si to těžko umí představit.

Pokud nemáte imaginaci, bude vám vše, co vychází z vyspělé imaginace připadat jako chiméra, nedostatečně reálná záležitost. Budete to pak brát jako naprostou samozřejmost a vůbec vás nenapadne, jak se na to někdo nadřel a jak velkou to má hodnotu. Nedokážete to ani pořádně ocenit.

Třeba takové filmy by těžko vznikaly bez imaginace, obzvlášť filmy, které mají něco navíc. Filmy, které zobrazují obyčejnou realitu, kterou prožívají lidé s omezenou imaginací, zas tolik představivosti nepotřebují. Také pro lidi s imaginací nebývají příliš zajímavé. Lidé s imaginací potřebují svou představivost trénovat a pracovat s ní. Existují různé formy představivosti a každý nějakou v jisté míře má. Realita se ale neomezuje jen na jednoduchý kontakt s člověkem, ale realita každého je ovlivněna právě jeho imaginací a také z ní vychází, protože každý si svou imaginací a chováním, které z ní vychází, svou realitu formuje.

Pokud máte dobrou imaginaci, máte v životě mnohem více možností. Vnímáte totiž realitu rozšířeným způsobem, díky své imaginaci si dokážete představit složitější procesy a skutečnosti a také se podle toho zařídit. Velké firemní projekty byly obyčejně podpořeny jistou částí vyspělé imaginace, ať už jejích tvůrců nebo někoho, komu „nápad“ tito tvůrci sebrali, případně i někdy zaplatili.

Čím víc představivosti máte, tím lépe chápete realitu. To je základní předpoklad. Existují názory, že například umělci s velkou imaginací nemají smysl pro realitu, protože nemají peníze na nájem. To je typický názor lidí bez imaginace. Pokud je schopný umělec a má problémy s živobytím, trpí naopak neschopností společnosti domyslet jeho přínos a dostatečně ho ocenit. Totéž se dělo mnoha slavným vynálezcům, spisovatelům, duchovním a dalším lidem s vyspělou imaginací. Věnovali ji lidstvu, ale podcenili imaginaci lidstva a svého okolí, a to díky své vlastní omezené imaginaci včas nepochopilo, jak důležití tito lidé jsou.

Pak na takové umělce, vynálezce, mučedníky a další často lidé posmrtně pějí ódy, prodávají jejich díla za velké peníze, stavějí jim pomníky, uctívají je, těží z jejich vynálezů a stavějí jejich projekty, leč tvůrcům samotným to už je ale zpětně platné jak se říká jako mrtvému zimník, to si přiznejme. Proto také často mnoho talentů přišlo vniveč a společnost z jejich práce a umu nemůže profitovat, protože si nedokázala včas představit, jak je naprosto klíčové a důležité je podporovat. Proto je důležité, aby lidé imaginaci nepodceňovali a už vůbec ji nehodnotili schválně naruby, jako něco, co je v rozporu s realitou. Je to právě naopak. A obzvláště by si toho měli být vědomi psychologové a personalisté, kteří by se v tom měli vyznat jako první. Proto doufám, že si alespoň pár desítek psychologů a personalistek tento článek přečte a chytí se za nos.

Čím víc imaginace bude společnost mít k dispozici a čím více jí podpoří, tím méně bude narážet na to, čemu říká tvrdá realita. Dokáže si totiž vymyslet a uskutečnit takový sled událostí a zařídit život tak, že žádná tvrdost reality ani nevznikne, natož aby na někoho dopadala. Vytvoří si realitu vyšších kvalit, realitu s nadhledem.