Rožmberkové byli echt český rod a předchůdci dnešních politických lobbistů

On se špatně prodává váš rod, když řeknete, že váš předek byl z Prčice. Naopak lépe zní, když napíšete, že váš prapředek byl římský patricius, viďte. A přesně tohle udělali Rožmberkové. Zapřeli svůj pravý český původ a hlásili se k Římanům. V kontextu historie i současnosti to není rozhodně neobvyklé, že se Češi nehlásí k vlastním kořenům. Proč tomu tak je? To přenechme psychologům či spíše psychiatrům.

Rožmberkové byli totiž takoví Babišovci renesance. Měli největší panství v českém státě. No a k tomu se Prčice jako základna moc nehodí. I když Klaus chodil do Prčic rád, sám tam rozhodně nezůstal. Pro nelibost mnohých.

Navzdory tomu, že už tu víc než 500 let Rožmberci nejsou, vymřeli totiž po meči, dost tu po nich zbylo. Je to především jihočeská krajina, kam touží alespoň o víkendu vstoupit kdejaký Brňák či Pražák a se kterou Jihočeši zacházejí doslova s posvátnou úctou. Je to rybniční soustava v jižních Čechách i gotické a renesanční skvosty jako roztomilé zámečky a letní sídla. A hlavně dědictví, které nechali Rožmberci na Pražském hradě. Politický lobbismus.

Abych nezapomněla, součástí jejich rodokmenu, tentokrát pravého, byly dvě české královny.

Nedaleko předhradní hráze Lipenského jezera, kousek od rakouských hranic, se nalézají ruiny nejvýše položeného českého hradu, Vítkova hrádku, jinak zvaného Vítkův kámen. Zbyla z něj jen mohutná obytná věž. Historie tohoto hradu sahá až do samotných počátků českého státu. Tak takhle líčí román šumavského rodáka Adalberta Stiftera dílo praotce Rožmberků Vítka.

Praotec rodu však zde hrad zbudovati nemohl, neboť pocházel z Prčic a hrad byl vystavěn později některým z jeho potomků. Nejspíše ve 13. století.

Kořeny rodu musíme hledat v koexistenci Vítkovců s Přemyslovci. Vítkovci byli zřejmě úředníci, kteří tvořili dvorskou politiku, a Přemyslovci naopak záviseli na nich, minimálně co do svého živobytí a z podstaty. Byli příslušníky zemské elity a správci země.

Vítek z Prčice byl zmiňován v roce 1169 jako stolník druhého z českých králů Vladislava I.

Vítek byl králem pověřen minimálně dvakrát diplomatickým jednáním s císařem Fridrichem I. Barbarossou. Výsledkem toho jednání bylo, že král ztratil svou korunu a musel ji předat Soběslavovi II. Vítek se o svou pozici nijak bát nemusel, svůj úřad nalévání vína králi si udržel. Nejspíše tady začínají pletichy, které pak pozdější příslušníci rodu Rožmberků dovedli do absolutní dokonalosti. Zásadou bylo kam vítr, tam plášť. A lavírovat, to Rožmberkům šlo dokonale. Jednou na straně protestantů jako zákulisní odpůrci Habsburků, pak jejich zjevní spojenci. Prostě Češi jako poleno.

Vraťme se však tam, kde vše vzniklo, v Prčicích. Touto osadou nechvalného jména procházela obchodní stezka spojující Prahu a jižní Čechy. Ve chvíli, kdy se na trůn dostává další Přemyslovec v rámci rodinné mocenské rošády Bedřich, vzbouří se vůči němu jeho příbuzný Václav II. Povšimněte si, že české rody více než ty zahraniční moc na své příbuzné netrpí a nejsou na ně vůbec choulostiví. Klidně je zabijí či se rovnou cpou na jejich místo. Bedřich porazil Václava II. s pomocí vojska rakouského vévody, kterému za to přenechal část Vitorazska na jižním okraji Čech. A vy se divíte, že se tam dnes Rakušáci cpou zpět. Nakupují tam pozemky a chalupy. Holt mají paměť jako slonové. Zhruba v té době se Vítek dostává do jižních Čech, kam jej zavály mocenské přemyslovské boje. Stává se kastelánem na Práchni u jihočeských Horažďovic. A tam plní roli zástupce knížete pro jižní Čechy.

Před svou smrtí Vítek z Prčice rozdělil svůj majetek svým synům. Pověst nám říká, že nejstarší syn Jindřich dostal Hradec (dnes Jindřichův Hradec, to dá rozum) a znak se zlatou pětilistou růží na modrém poli, druhorozený Vilém získal Landštejn a Třeboň se stříbrnou růží na červeném pozadí, Smil zdědil Stráž nad Nežárkou a Bystřici a modrou růži ve zlatém poli, a nejmilejší syn Vok dostal Krumlov a Rožmberk a zdědil po otci erb - červenou růži na stříbrném poli. Pátý syn Sezima, Vítek byl totiž hodně plodný a měl štěstí na syny, dostal Ústí (dnes Sezimovo Ústí) a do vínku mu byla dána černá růže, poněvadž byl levoboček.

To je však jen pověst a skutečnost bývá o mnoho více prozaičtější.

Páni z Hradce, jak víme jistě, byli ti nejbohatší z rodové větve. Zajímavostí je také Krumlov, který se dostal do rodinného pokladu a jeho pojmenování vzniklo z německého přízviska pro křivou louku svíranou řekou - Krumben ouwe, ale také slovansky Kreml, tedy mluvící kruh či svatyně.

Třetí ze synů Vítka z Prčice, Vítek mladší, byl tím, který založil větev pánů z Rožmberka. Sám se podepsal v roce 1209 jako Witigo de Planschenberg, tedy Vítek z Plankenbergu. Byl leníkem pasovských biskupů, kteří ovládali území, kde působil.

V roce 1243 je Vítek mladší uváděn jako královský komoří. Každopádně v této době jsou Vítkovci zaměřeni na starou obchodní stezku vedoucí od Netolic do Lince a dál. A právě při této stezce vybudovali hrad Rosenberg, alá Růžová hora či Rožmberk.

Druhý syn Vítka již používá přízvisko z Rožmberka. Je to Vok I. a za Přemysla Otakara II. udělá slušnou dvorskou kariéru. Je totiž jmenován jeho nejvyšším maršálkem. Spolu s králem bojuje proti Prusům i Uhrům. Dostává za to četné majetky. Ve Vyšším Brodě v roce 1295 zakládá cisterciácký klášter. Nedělá to z lásky k víře, ale zcela z pragmatických důvodů. S pomocí řádu tak vyklučí značnou část Šumavy a udělá z ní zemědělskou půdu. Cisterciáti jsou na to již ze své rodné Francie dobře školeni.

Rožmberci se také pohybovali v blízkosti takzvaného Otce Vlasti Karla IV. Vilém z Landštejna a Petr I. z Rožmberka byli jedněmi z jeho nejbližších rádců. Nakonec nejchamtivější rožmberská větev spolkla dědictví Vítkovců z Landštejna a získala od nich za hubičku Třeboň.

Od svého vzniku se tato šlechtická chátra domáhala kontaktů v nejvyšších kruzích. Jeden z rozrodu Vítkovců, který v tom trochu udělal nepořádek, Záviš z Falkenštejna, byl kvůli svým pletkám s královnou nakonec popraven, což vedlo k povstání proti králi. Přesto však druhý člen rodu Jindřich I. z Rožmberka nachází přízeň v očích panovníka Václava II., který jej učinil svým nejvyšším komorníkem.

Pak Václav III. záhadně v Olomouci umírá, nabízí se účast Rožmberků na jeho sprovození ze světa, protože takto Přemyslovci vymírají a Rožmberci se stávají nejmocnějším rodem v království. Ale do panovnické role se nehrnou, stačí jim špinavé zákulisní hry. Přestěhují se z Rožmberka do Krumlova. Stávají se tímto největšími pozemkovými vlastníky na jihu Čech.

Je to právě Jindřich, který přivede český trůn ve známost Habsburkům, když podpoří kandidaturu Rudolfa Habsburského. Za to dostane úskokem hrad Zvíkov. Rožmberk nechal mrtvého Rudolfa obléct a přivést před něj kapitulujícího protivníka Bavora. Mlčení Rufolfa bylo jistě hrozivé a zásmrtní, za něj však mluvil Jindřich a donutil tímto Bavora vydat Zvíkov do jeho rukou. Tato událost ukazuje, že Rožmberci se neštítili ničeho, ani klid mrtvých jim nebyl svatý.

V roce 1355 doprovázeli Rožmberkové Jošt a Jan a rovněž Jindřich z Hradce římského a českého krále Karla na jeho císařské korunovační cestě do Říma. Což svědčí o tom, že byli něčím, čím jsou dnešní političtí lobbisté.

Jindřich III. z Rožmberka měl dokonce pozdějšího krále Václava IV. jako svou politickou figurku, když se stal jeho žalářníkem na hradě v Krumlově. Co se dělo v rámci vztahu krále a Jindřicha se dá domyslet z toho, že Jindřich tehdejšího krále donutil podepsat formulaci, že co se stalo nebude vyčítat svým věrným a milým, mezi něž Jindřich ve výčtu patřil.

Další významný Rožmberk byl prohlášen za zrádce českého lidu Palackým, ale nejen tímto fanatickým českým historikem píšícím na německou objednávku. Oldřich II. z Rožmberka na dobré české vztahy nehleděl a vrazil do nich nejeden hřebík. Do české rakve samozřejmě. Jako mladý zažil upálení Jana Husa a později to, když papež hrozil Čechám křížovou výpravou. Postavil se na stranu umírněných Husitů, Jana Žižku nepodpořil, ale hodlal z rozbrojů v zemi těžit. Pobořil například vodňanské hradby a město si přivlastnil. Nakonec se kvůli pozemkovým výhodám přiklonil na Zikmundovu stranu a vzdal se kvůli tomu své nově nabyté husitské víry. Zachoval se jako typický Čecháček, prospěchář. Nakonec zemřel zahořklý a nepohyblivý na rožmberském hradě Dívčí kámen.

Byl to právě on, kdo ve své kanceláři jakoby náhodou objevil listiny, které měly svědčit pro jeho příbuzenství se starým italským rodem Orsiniů.

Nikdo z následníků Oldřicha II. se mu již nevyrovnal v jeho politických piklech a pozemkových machinacích.

Historik Jaroslav Pánek o této „zlaté éře“ Rožmberků, která připomíná některé renegáty z 90. let minulého století, říká: ,,V neklidných poměrech se tento velmož pokusil násilím, politickým nátlakem i lstí ovládnout celé jižní Čechy na úkor oslabené královské moci, katolické církve a nižší šlechty. Nepodařilo se mu to bezezbytku, neboť královské město České Budějovice , menší šlechtické statky a zčásti též zeměpanský klášter Zlatá koruna si udržely nezávislost. A přece to byl Oldřich II., kdo učinil rozhodující krok k vytvoření územně sevřeného a administrativně sceleného dominia, které se stalo daleko příznivějším východiskem hospodářského rozmachu než dřívější roztříštěná a územně nesouvislá panství."

V roce 1484 byla mezi rodem Rožmberků a Švamberků uzavřena smlouva o vzájemném nástupnictví v případě vymření některého z rodů.

Prokletí chamtivého Oldřicha se projevilo na posledním z jeho potomků, Petrovi Vokovi, který v roce 1609 uznává Švamberky za své dědice. Umírá zcela bezdětný, což je vzhledem k jeho pověsti a vyhlášenému fraucimoru, i když některé zprávy přehánějí, docela s podivem.

Tímto končí lesk a bída rožmberského rodu.

Zdroje:

Jaroslav Pánek. Poslední Rožmberk. 1996. Brána.

Jan Bauer. Rožmberkové - první po králi. 2014. Čas.