Článek
Kultura byla vždy výkladní skříní těch, kteří ji vytvářeli. Podle této poučky by česká kultura měla vykreslovat českou povahu, českého člověka a to, čemu se také někdy říká češství. Na tento předpoklad se chytilo mnoho lidí a vytvořil se tak mezi Čechy samotnými živý mýtus obřích rozměrů o české povaze, kterému neobjektivnost Muchovy Slovanské epopeje a smyšlenost Jiráskových Starých pověstí českých nesahají ani po kotníky.
Vždycky je potřeba rozlišovat mezi realitou, jaká je a jaká se jeví, a realitou, kterou si někdo ve své hlavě vymyslel, vysnil, zhmotnil jako kouzelným proutkem, ovšem pouze jen jako hranou kulisu, která se příliš se skutečnou realitou nesetkává.
K něčemu takového došlo v Česku. K jakémusi kulturnímu rozdvojení národní identity. Jestli to bylo tím, že si Češi prošli dobou nevyžádané poroby jinými národy, nebo jestli to vychází hlavně z jejich omezené schopnosti chápání vztahových souvislostí, těžko říct, ale nejspíš to záviselo jedno na druhém. Každopádně se Čechům stalo to, že si sami o sobě vysnili pohádky o tom, co jsou vlastně zač. A dodnes jim věří a pletou si je s realitou.
Češi se do současnosti podvědomě horečnatě snaží dostát onomu vysněnému a umělecky vymyšlenému ideálu moudrých Babiček, vzít si reálné poučení z Povídek malostranských, řešit situace jako Švejci nebo vycházet z historie Starých pověstí Českých. Není to naopak, že by tato díla popisovala Čechy. Byly to literární inspirace, na které se Češi nalepili s úporností, s jakou se lepí smůla na paty. A už se nepustili.
Taková Erbenova Kytice básní nebo Máj předurčují v myslích Čechů coby arbiter elegance krásu nejen jejich literatury, jak nás všechny učili už na školách, ale i české kulturní duše, ačkoli se jednalo v podstatě o poetické horory respektive tragédie. Nic moc uklidňujícího na duši. Jako literární žánr dobré, ale jako součást tvorby národní identity je to docela nepatřičné. I když, horor a tragédii chování Čechů často opravdu připomíná, to se musí nechat, takto to ale Češi pro jistotu nikdy nechápou, i když by asi měli.
Na základě podobných kulturních vln začala novodobá samostatná česká kultura. Strakonický dudák nebo Prodaná nevěsta byly realitě možná blíž, ostatně v obou dílech jde především o peníze, i když se to kamufluje láskou, ale skutečnou realitu v Česku to také nevystihuje.
Od dob Národního obrození uplynulo mnoho času a také vzniklo hodně nových uměleckých děl, která jsou v projevu velmi rozličná, ve své podstatě ale v zásadě obsahují jednu společnou linii. Ta praví, my Češi jsme národem mazaným, vynalézavým, citlivým a vnímavým ke svému okolí.
Nic z toho ovšem není pravda, rozhodně ne v pozitivním slova smyslu co do kvality vztahů. Je to jen pohádková chiméra, tedy alespoň pokud si srovnáte realitu Česka s ostatním světem. Do toho se Čechům obyčejně nikdy moc nechce, možná také proto, že myslet na ostatní, natož se s nimi srovnávat, Češi neumějí a nikdy moc neuměli.
O to raději si sami o sobě vyprávějí všelijaké tradiční a moderní báchorky, věří jim, a co hůř, snaží se podle nich žít. No, možná bude lepší nechat vás Čechy vašim snům o vás samotných. Možná pokud by se Češi z těch snů probudili, nastalo by hotové peklo. Když už se totiž Češi zaměří na druhé, zpravidla je špatně vyhodnotí, nesprávně si vyloží jejich chování a to, co se snaží světu sdělit, a pak je z toho opravdová polízanice.
Vztahová vynalézavost a mazanost, kterou se Češi rádi honosí, se v Česku omezuje zpravidla na to, jak druhým uškodit nebo je využít. Vynalézavost či mazanost v tom, jak druhým pomoci rozzářit a vylepšit jejich život, jsem v Česku dosud nezaznamenala. Ostatně nejslavnější česká literární postava je Švejk, který nechce být nikomu užitečný, snaží se manipulovat s ostatními, vyzrát na ně a vyhnout se jakékoliv zodpovědnosti za cokoliv.
Od Čechů pochopení ani citlivost nečekejte, ani vy Češi sami od sebe, není to silná stránka Čechů, zabývat se druhými a rozumět jim. Dokonce bych řekla, že vztah k ostatním je pro Čechy právě jejich největší slabina, jako kdyby zrovna přišli z nějaké jiné planety. Na druhé obvykle koukají jako zjara tele na nová vrata a jejich chování si vysvětlují způsoby, za které by se nemusely stydět pravěké kmeny při vymýšlení mýtů o původu počasí.
Češi jsou zkrátka vztahoví analfabeti, co do empatie neuvěřitelní nemotorové a v pochopení druhých jsou hotové gramle. O to víc věří ve vznešenost vlastní kultury, v ušlechtilost vlastních hodnot a v bezbřehost dokonalosti své schopnosti porozumění druhým. Češi zkrátka vždycky přesně vědí, jak to myslíte, to, co myslíte, říkáte a děláte, vědí to dokonce často daleko lépe než vy, respektive tomu jsou ochotni věřit. Životu také rozumí lépe než vy, respektive jsou o tom přesvědčeni, tomu svému i tomu vašemu, a jsou si naprosto jisti že to, jak svět vnímají a jak mu rozumí, je naprosto bezchybné. Srovnávat to s ostatními už dlouho nemuseli a když už jsou k tomu donuceni, dobře z toho ten druhý nikdy nevyjde.
Pak samozřejmě velmi rádi Češi hledají, na koho by tuto svou vztahovou nedostatečnost hodili, a proto existuje mnoho lidí, kteří jsou obviňováni ze všech možných i nemožných špatných úmyslů, zatímco skutečným darebákům Češi ze své nevnímavosti k chování druhých a neochoty se jím zabývat nosí vavřínové věnce. Na to, jak se má realita, nikdy nepřijdou, protože myslet na ostatní je pro ně mystérium jakoby z jiného světa. Rozhodně ne z toho českého.
Další zdroje:
František Koukolík. Češi: Proč jsme kdo jsme - a jak dál?. 2016. Galén.
Ta naše povaha česká. 1993. Dokumentární seriál.
