Naučte se držet si distanc

Držet si správnou sociální vzdálenost je naprostým základem pro úspěšnou mezilidskou komunikaci. Umět držet distanc je zásadní pro dobré vztahy a společnost, která dává možnost dostatečně dýchat.

Bohužel v Česku si často připadáme všichni jako v bažině, kde jsou na nás nalepeni lidé, kteří by měli umět držet daleko větší vzdálenost. Tu se do vašeho osobního prostoru nacpe nějaký náhodný kolemjdoucí, tam vás osobně napadne někdo na internetu, zde najednou vaše rodinka, která si na vás nevzpomněla, když jste něco potřebovali, je jedna velká otevřená náruč, když pořádáte oslavu.

Češi mají obecně obrovský problém s odhadováním a udržováním vhodně nastavených hranic. I ti, kteří tuší, kde hranice mají a jak by je chtěli mít nastavené, mají potíže. Česká společnost totiž právo na osobní prostor v takové podobě, v jaké ho potřebujete, vůbec neuznává. Rodina vám běžně leze do věcí, zaměstnavatel si vás bezostyšně nahrává a chce vědět, co děláte po večerech, na internetu je kdekdo odborník na váš život a vaše záměry, ohodnotí vás šmahem, jako kdyby vás znal sto let nebo byl geniální znalec lidí.

V podnikatelském prostředí nestačí, že je někdo seriózní partner. Musí se chovat a vyzařovat, jako když vyleštil tisíce klik a s každým si tyká, kdekoho zná a od všeho má klíče. Místo aby společnost takové lidi považovala za krajně podezřelé a nedůvěryhodné, ještě tyto vzory podporuje a všichni se ve své nátlakovosti snaží soupeřit. Kdo se komu nacpe blíž do jeho prostoru. Nesnesitelně nátlakové a vlezlé reklamy, volání na tělo od vašich i cizích a neznámých společností a bank a osobní obtěžování všeho druhu od nepříjemných obličejů po familiární narážky mezi neznámými lidmi je na denním pořádku. V Česku se vše toto přehlíží a považuje za normální, protože hlavní součástí české kultury je cpát se k druhým co nejblíž, co to jde, co kdyby se tam nacházelo něco zajímavého.

Nejvíc to pak odnášejí příjemní a dobří lidé, protože jejich dobrou duši samozřejmě všichni baští jako posvícenskou hostinu, a takoví milí nebo vstřícní lidé tady nemají žádnou možnost obrany, protože když už nemohou dál a jsou unavení a vyzvou své okolí, aby se alespoň o kus vzdálilo a dalo jim pokoj, nastává hotové peklo. Najednou je takový člověk zasypán vlnami výčitek a nenávisti za to, co si to dovolil. Určitě to znáte ze svého okolí, ale nejvíce vidět je to na slavných osobnostech. Máme nebo měli jsme tu některé známé lidi, hlavně umělce, kteří byli velice příjemní lidé, ale když už neunesli tu tíhu běžného bytí, kdy se na ně tlačili vlezlí lidé ze všech stran, aby si z nich taky něco ukousli, jednoho dne na někoho vyjeli. A už tu máme ty historky o tom, jak ten herec je arogantní, jak tamten se škaredě tvářil a tak dále. Někdo to má jako program, být nepříjemný, ale pokud je někdo milý a dobrý člověk, vy Češi nikdy nedokážete správně odhadnout jeho hranice a vzdálenost, která je vůči němu slušná a respektuje jeho potřebu soukromí a osobního prostoru, a naprosto bezostyšně se vždy po krátké chvíli najdou lidé, kteří se mu do takového osobního prostoru narvou.

Znám moc dobře z osobní zkušenosti, jak lidé v Česku celý život narušují jakousi pomyslnou hranici kontaktu, která by mi byla příjemná a je i společensky vhodná, a zcela bez skurpulí se ženou do osobním zón mých i jiných lidí, jako by se nechumelilo. Je to podle mého názoru naprosto nekulturní, nevyspělé a křupanské, bohužel v Česku je to naprosto normální součástí kultury, bez které by Češi nemohli existovat, protože jinak než lezením druhým lidem do prostoru si neumí získat energii a zábavu, bez kterých nedokáží žít.

Češi obecně chorobně lpí, a to myslím ve smyslu lpění jako takového, o kterém učí například východní filozofie. Češi extrémně lpí na druhých lidech, i když se k nim chovají bezostyšně a narušují jejich hranice, nebo právě proto, lpí na dětech, přestože se o ně nezajímají, lpí na svých majetcích a pozemcích, lpí na zábavě a chorobně lpí, a to snad ze všeho nejvíc, na své potřebě cpát se druhým do prostoru. Když jsem na tuto lepičskou mánii kdekoli upozornila, vždy se strhla smršť nevole a snaha udělat ze mě nějakého třídního nepřítele, který chce zničit Česko. Už jsem to zažila několikrát.

A ne, není to vina komunistů. Takoví Rusové si naopak někdy umí držet pořádný distanc, přestože jindy jsou vlezlí až hanba. Ti mají jinou dynamiku vztahů. To Češi svou neuvěřitelnou vlezlost a snahu přibližovat se ke druhému za každou cenu, co to jde, už mají asi dost dlouho.

Moc v tomto směru nepomáhá geografické obklíčení Germány, kteří jsou na tom podobně, akorát nelezou člověku do osobní zóny, ale rovnou do osudu. V Česku je zkrátka vzdálenost, na kterou se k vám lidi přiblíží, vždycky bližší, než by měla být. Kdo má být hodně daleko, je trochu daleko, kdo má být trochu daleko, je blízko, kdo má být blízko, je hodně blízko, a kdo má být hodně blízko, na toho prakticky není prostor, protože si ho zabrala skupina lidí, kteří neumějí držet distanc.

Češi vám začnou tykat a říkat křestním jménem, i kdy jste si to nevyžádali. Hned si hrají na kamarády, které už dlouho dobře znáte, předstírají, že jste tu prakticky součástí jedné rodiny, i když jste o to nikoho nežádali, a naopak to, co vám vyhovuje, je mít prostor. Na základě blízkosti se pak ale druzí samozřejmě nechovají, prolustrují vám jen osobní prostor, do kterého dokázali nalézt, a klidně si vezmou, co tam najdou, a pak bez problémů zmizí nebo vás ještě, pokud si stěžujete, počastují nějakou ošklivou poznámkou.

Na vlastní oči jsem viděla, jak jeden český profil uváděl na obchodní sociální síti výzvu, aby Češi netykali cizím lidem. Takovou prostou věc, jen slušně formulovaný vlastní názor. Na výzvu se přihlásilo asi 2000 Čechů a začalo danému profilu sprostě nadávat, doslova ho lynčovat, co si to dovoluje, vůbec něco takového vypustit do éteru. Bylo to vážně naprosto nechutné a to se ty lynčující profily tvářily většinou jako seriózní lidé aktivně operující na českém pracovním trhu včetně zástupců velkých českých zaměstnavatelů. To je známka naprosté sociální dysfunkce a popření zákonů svobody vyjadřování. Ještě pochybujete o tom, co píšu? Dobře víte, že takoví jste, že tyhle sklony máte. Mohlo by se toto stát někde jinde, třeba v Anglii? Podle mého názoru nikoli.

V Čechách se obecně nedá vyspěle diskutovat. Nevyhodnocuje se tu totiž míra argumentu nebo pravdy, ale míra lepení. Pokud držíte distanc a uvádíte argumenty, druzí vám jen lezou do osobního prostoru a zkouší vás na tom chytat. V takovém případě budete neuznávaní, i kdybyste mluvili a měli názory jako mudrc, génius, mystik a světec dohromady. Protože se zkrátka nelepíte na druhé. Jakmile tu druzí necítí vaše duševní tělo na tělo, jste pro ně nikdo. A takhle dostanou perfektní šanci podvodníci, protože ti se lepí nejvíc a nevadí jim to, a i když jsou Češi hrozně na prachy, tak jim zpravidla podlehnou a pak se strašně diví. Když lepivý termostat funguje na 100%, tak je vše v pořádku. Tak jsou tu s vámi lidé spokojení, i kdybyste byl například megapodvodník a obral lidi o miliony. To jsou ty řeči o tom, jak je to šikovný pán nebo paní jen proto, že někomu vlezl do osobní zóny nebo udělal pár čísel poklonkování navíc.

Proto citliví lidé mají pocit, že se v Česku nedá dýchat, ale není si paradoxně na co stěžovat, když se to tu tváří, jak jsme si všichni blízko, a politici to neustále ještě zhoršují výzvami, abychom byli jednotní. Z toho vždycky nemůžu. Jenže je jasné, že taková prohlášení jsou nesmírně populární a sbírají politické body. Češi chtějí být jednotní, ba co víc, chtějí mít možnost lepit se do blízké osobní zóny, komu si zamanou. Politici, kteří jim to umožňují, schvalují a ještě je k tomu vyzývají a chválí za to, jsou samozřejmě na špici oblíbenosti.

Výsledek je ten, že český společenský prostor je zalepen lepiči a přívěskami, stíhačkami a čmuchaly, a proti lidské vlezlosti tu prakticky neexistuje společensky funkční obrana, protože jakékoli stížnosti v tomto směru jsou považovány pomalu za porušení posvátného práva na libovolný cizí osobní prostor v libovolném čase a provedení.

Proto také byl v historii několikrát, například za komunistů nebo za Rakouska-Uherska, takový problém se dostat pryč, ani ne tak kvůli vlivu jiných zemí, ale díky Čechům samotným, kteří zkrátka nemohli odolat příležitosti využít politiky cizího vládnoucího elementu a nalepit se na své spoluobčany a kompletně jim zazdít jejich osobní a životní prostor.

Moje doporučení pro Čechy je toto. Nepovažujte za normální, když vy nebo někdo jiný máte neustálou potřebu cpát se druhým co nejblíže do osobního prostoru, co to jde. Ať už je to doma nebo v práci, mezi přáteli, známými či neznámými lidmi. Pokud se toto dělá jako sonda ze zištných důvodů a snahy ukrást druhým duši nebo alespoň část mentální energie, je to obzvlášť ohavné. Lidé, hlavně ti, kteří mají nějakou osobnost, potřebují osobní prostor. Pokud se jim do něho někdo neustále cpe, neustále na nich lpí, vykrádá jejich mentální energii, sleduje je nebo si hraje na jejich znalce, v podstatě jim škodí. Ukrádá jim energii nejen na fungování, ale i na regeneraci případných duševních nebo i fyzických sil. Lezením druhým do prostoru druhým narušujete vnitřní harmonii, o kterou když lidé přijdou, mohou vážně onemocnět.

Je potřeba proto tento ohavný český zvyk lepit se na druhé a slídit jim v osobní zóně vykořenit. A jasně označit jako toxický a škodlivý. Člověk by neměl být vystaven neustálému tlaku druhých narušovat mu hranice a osobní zónu. V některých zemích je normální, že si lidé kontrolují správný distanc. Naučte se to také, je to užitečné nejen pro zdraví, pro vztahy, pro život, ale i pro obchod a pro spokojený život.

V historii bylo možná normální, že když přišel obchodník, a dovedu si to živě představit, a Češi se na něj okamžitě vrhli a hráli si na blízké kamarády, aby vyslídili, co nově příchozí nese a co by z toho mohli mít. Na tuhle českou slizovitost mám úplnou fyzickou alergii. Tehdy takového obchodníka možná obrali nebo i zabili, pokud z Česka vyšel, moc nadšen obyčejně nebyl, a tak se jednoduše nevracel a nechal jiného „troubu“, aby se tady nachytal. Máme o tom jasné záznamy od arabských obchodníků, kteří popisovali Česko jako černou díru. Jediné co si chválili bylo velké množství otroků v Praze. A otroci jsou jak známo opět lidé, kterým někdo ukradl osobní prostor.

Vzhledem k tomu, jak se žilo v jiném rytmu a jak se pomaleji šířily informace, obchodníků procházejících českým územím kvůli tomu zas tolik neubylo. Ale dnes? Zkušenosti s Čechy si lidé předají jedna dvě a už tu máme neochotu obchodovat či navazovat bližší vztahy. Proč? No protože kdo přijde, jistě se setká hned s několika „přáteli“, kteří se mu tu okamžitě nalepí na tělo, jenže při celkovém součtu účelnosti a užitečnosti si takový cizinec snadno spočítá, že se mu takové hry vůbec nevyplatily. A to platí co se týče stálých návštěvníků, dlouhodobých obchodních partnerů nebo i osobních vztahů.

Jednoduše řečeno, přestaňte se, Češi, chovat jako nesnesitelné vtěrky jak k ostatním tak k sobě navzájem a přestaňte takové chování obdivovat, tolerovat a obhajovat. Přestaňte se lezením druhým do prostoru a narušováním jejich hranic bavit. Najděte si jinou zábavu a způsob trávení volného času a naučte se těšit jinak a lépe, méně toxicky. Lepením se na druhé se baví jenom chátra a vy Češi jste přeci velcí obdivovatelé šlechty a noblesních a nonšalantních způsobů, nebo snad ne? Všímejte si, kde mají druzí hranice a chovejte se podle toho. Vyvíjet na druhé neustále tlak a navážet se do nich nic dobrého nenese. Naučte se počkat, co dobrého vám druzí nabídnou sami, a místo nátlaku a vpíjení se do prostoru druhých sami přemýšlejte, co byste jim příjemného nebo užitečného nabídli vy výměnou. To je základ dobrých vztahů obchodních i osobních. Zatímco vtíravost a nátlak jen zvyšuje napětí mezi lidmi a škodí kreativním, dobromyslným a senzitivním elementům v duších všech. Taková společnost pak dopadá jako vymačkaný citrón, je zmuchlaná a kyselá.

Udržování správných hranic je naprosto stěžejní a základní prvek dobře fungující, příjemné a oblíbené společnosti.

Začněte s tím hned teď.

Dodatek:

Rovnou využívám reakcí čtenářů jako ukázku. Normálně se texty čtenářů takto nezabývám a nerada je hodnotím, stejně jako nediskutuji, protože zpravidla žádné podněty k diskuzi čtenáři na českých fórech nenabízejí, protože to neumí, ale vzhledem k tématu pro změnu já zaostřím zblízka na čtenářův příspěvek tak, jak to udělal on, abych ilustrovala, o čem tu celou dobu píšu.

Tak například k poznámce čtenáře hned na začátku jeho komentáře: „Aby tento článek měl nějakou vypovídací hodnotu, mělo by tam být srovnání s nějakým národem, kde se dle autorky chovají k sobě lépe.“ Uvedu konkrétní reakci.

Za prvé, čtenář se ihned stává odborníkem na kvalitu autorčiných článků, skoro jako nějaký její osobní vedoucí diplomové práce. V diskuzi jde ale o diskuzi, nikoli o hodnocení pisatele jako ve škole. To je přesně ten moment, který Češi vůbec nechápou. I v případě této reakce tu cítím v podtextu lepení se na autorku a její text. Vzápětí totiž své tvrzení čtenář popírá s tím, že „Toto je jen dlouhý seznam nešvarů - ano s řadou z nich lze docela souhlasit - ale nemám pocit, že se jedná o typicky české nešvary.“ Čtenář tedy souhlasí, ale text mu nepřipadá být vypovídající. Což je značný rozpor, takže o seriózní diskuzi tu zjevně nejde, spíše o osobní měření energií, o které autorka ale v žádném případě nestojí a ani k němu nevyzývá. Naopak nesnáší, když se jí někdo cpe do osobního prostoru.

Autorka nikde neuvádí, že by těmito nešvary netrpěli i jinde, ale že Češi jsou jimi přímo prolezlí a posedlí. Což z textu jasně vyplývá. Čtenář se ale snaží vzbudit dojem, že podstatu textu dokonale pochopil. Sám ovšem neuvádí žádný konkrétní podnět k diskuzi k tématu, pouze hodnocení textu a způsobu psaní autorky. Ve skutečnosti, pokud je fixován na srovnávání Čechů s ostatními národy a má pocit, že by to mělo být napsáno, se má sám pustit do takové reakce. A napsat ji například v reakci na článek autorky jako diskuzní pokračování místo významového fixování se na autorku a její text. To ovšem vyžaduje vlastní kreativní myšlení. Pokud se ho nedostává, je tu zvykem maskovat to blízkostí k těm, co to umí.

Na konci čtenářova příspěvku se dozvíme rady, které mají vyvolat dojem, že lepení se na druhé není vina lepičů, ale těch, kteří o sobě něco osobního napíší na internetu. Takže opět nic, co by mělo něco společného s diskuzí, ale jen nadržování principu lepení lepičům. K tomu bych dodala toto. Jednak lepit na internetu se na vás může kdokoli, i když jste jen pod pseudonymem a neuvádíte o sobě nic, protože tam nejde o vás, ale o něj, kam se snaží nacpat. A jednak i kdyby dal někdo na internet úplně všechna svoje osobní data, nikdo nemá právo se mu do nich cpát nebo je zneužívat a pokud to dělá, je lepič nebo kriminálník. Bez ohledu na to, že je tu v Česku zvykem lézt do všeho, do čeho lézt lze. Tolik k rozboru čtenářského komentáře.

Nakonec byste asi očekávali, že napíši, že děkuji čtenáři za jeho příspěvek a vážím si jeho vstupu a vyjádřím přání všeho nejlepšího. Takto to tady totiž všichni hrozně rádi děláte, že si vzájemně lezete do zadku, i když to většinou vůbec nemyslíte upřímně, ale neudělám to, protože tento styl opravdu bytostně nesnáším. Čtenář měl nabízet podněty do diskuze nebo vlastní názory k tématu a ne mi tady dělat osobního školního poradce.

Pokud chcete k článku něco napsat, napište to s grácií a stylem a nelepte se ani na autora ani na text, ale dodejte nějaký konkrétní vlastní myšlenkový vstup, skutečný vlastní názor, ne jen popírání názorů ostatních nebo fixování se na něj a jeho texty. Ať se už konečně naučíte fungovat jako kulturní společnost s vlastní osobitostí a ne jen jako banda nesnesitelných lepičů bez vlastního myšlení a pohledu na konkrétní téma, když už vás to nenaučili ve škole, třeba vás to naučí Seznam.

A jak bych si představovala takový skutečný příspěvek do diskuze bez výše uvedených nešvarů? Tak třeba takto: „Již jsem se v životě s něčím podobným setkal. V takovém případě končím jakoukoliv diskuzi s daným člověkem.“

Prameny:

Josef Polišenský. Tisíciletá Praha očima cizinců. 1999. Academia.

Libuše Hrabová. Stopy zapomenutého lidu: Obraz dějin Polabských Slovanů v historiografii. 2006. Veduta.