Článek
Vybrala jsem si takovou tu sociální síť, co se tváří jako nejprofesionálnější na světě plná samých profesionálů. Taková síť se honosí, že je tam vše jasné a krásně nakolonkované, navede vás za ručičku, co si máte vyplnit a co ještě přidat, aby se o vás zaměstnavatelé, lovci talentů a vůbec všichni porvali.
Tak jsem se tedy registrovala, jako při zápisu ve škole. Ověřila jsem, že nejsem robot, kliknutím na takový podivný obrázek s nějakou potvorou, který měl být správnou stranou nahoru, zřejmě roboti neumí poznat, kde mají vršek obrázky divných potvor. No a už jsem mohla prezentovat. Sebe, svoji image, svoje školy. Konečně jsem mohla světu sdělit, jak jsem skvělá, co všechno jsem se naučila, kde všude jsem něco absolvovala a taky v čem jsem nejlepší. Na to ale nejsem zrovna říčná, tak jsem zůstala u základního nastavení profilu. Sotva jsem se rozkoukala a zkusila cvičně napojit pár kontaktů.
No, po dvou dnech koukám, najednou můj profil nejde otevřít. Aha, prý se máte verifikovat. Verifikovat? To jako vytáhnout pas nebo občanku a nechat si ten systém načíst svoje data jako při kontrole na letišti. Prý je pak smažou… No, to známe. Normálně bych v tomto bodě přestala, ale byla jsem odhodlaná ze studijních důvodů zjistit, jaké poklady se tedy pod takovým složitým a vlezlým procesem registrace skrývají.
Po verifikaci doklady jsem se opět dostala do onoho kýženého Matrixu. Systém se mne neustále vyptával, zda znám toho či onoho Araba, tamtoho nebo jiného Inda, pak zase naskočil samý Holanďan či Holanďanka. To mi vyhovovalo. Čechy už znám jak své boty, ti mě nezajímali. Jen mi bylo podezřelé, že já sice mám u svého profilu fajfku jako ověřená osoba, protože jsem se upsala svými doklady, ale u ostatních profilů to nebylo vůbec běžné, byly klidně bez ověření, a to vypadaly, že tam už jsou pěkně dlouho. To je mi tedy náhodička a záhada. Taková podivná diskriminace hned ze začátku, kdy jsem si sotva stihla vyplnit profil! Nu což, udělala jsem si do notýsku další černý puntík a pokračovala v průzkumu.
Pozor. Jen tak se na té síti podle jejích pravidel nesmí nikdo oslovit. Posíláš pozvánku někomu, koho neznáš? Ty ty ty, musíš k propojení zvát jenom ty, které znáš, a občas ti systém náhodně nabídne možnost napsat někomu zprávu. Nebo se můžeš za někoho zavěsit a sledovat ho. Pár lidí, přesněji jejich profilů, jsem tedy pozorovala dostatečně dlouho na to, abych usoudila, že je znám. A zaslala jim pozvánku na propojení.
Také jsem se rozhodla následovat různé osoby, protože pak mi systém umožnil sledovat, co nabízejí ke čtení a sledování na svých profilech. Po nějaké době se moje domovská stránka zaplnila novými posty od sledovaných osob. A to jsem začala zírat. Tolik profesionality, že mne to málem porazilo. Tu přede mnou přistála hrající si koťata, pak apel na podporu jedné či oné strany konfliktu v jisté válce. Hned na to příspěvek s koťaty, tentokrát si ale nehrála, ale patlala se v nějaké mazlavé bahnité kaši. Na to se přede mnou objevil sebeoslavný traktát jakéhosi pouštního velikána na jeho velkolepý projekt parkové úpravy zaprášené plochy mezi betonovými kostkami v poušti. Než jsem se stačila vzpamatovat, dozvěděla jsem se něco o geografii stolových hor, a poté následovaly skeče ze života domácího zvířectva, tentokrát s tématikou karambolů a pádů.
Tak jsem na té síti pár dní sondovala až mi z toho šla hlava kolem. Nakonec jsem to nevydržela a začala přidávat komentáře. K příspěvku o hrdince padlé v jisté současné válce jsem napsala, že by chlapi neměli ženské nechávat válčit, že to je ostuda, válka je přeci mužská úchylka, ne ženská. A taky že je hezké, že smutní a oslavují padlou hrdinku, ale teď už je jí to houby platné. Pak na mne vyběhla cílená reklama, česká samozřejmě, kterou jsem komentovala, že už by se taky Češi mohli konečně naučit dělat vkusné reklamy. Jednomu pánovi v bílém oděvu od hlavy až k patě jsem napsala, že sice jeho přednášce nerozumím ani slovo, ale že to vypadá, že to musí být náramná zábava. Jakémusi odborníkovi na grafiku z Indie, který dával zasvěcené rady, jak si jako 3D grafik najít práci, a ne jen čekat jako pán na obrázku (na němž byl vyfocen Rowan Atkinson v roli Mr. Beana, zírající tak tupě a nemožně, jak jen to Mr. Bean dovede), jsem napsala, že ten pán na obrázku sice kouká jako jojo, ale že si se svým nahlouplým civěním do nikam vydělal majlant a udělal dokonalou kariéru a nemusel u toho dřít jako jako trouba v nějakém korporátním kanclu s další bandou zoufalců. A tak dále, a tak dále.
Občas někdo zareagoval diskuzním nebo i vtipným komentářem, ale nikam dál to nevedlo.
No, tak to šlo pár dní. Sama jsem přidala pár příspěvků, abych si to vyzkoušela, ale moc mě to nenadchlo. V té změti všehochuti od veselých zvířátek po válečné šílení moje příspěvky vypadaly poněkud neproporcionálně a vlastně mi to přišlo nevkusné. Z profesionální oblasti jsem viděla příspěvky se všemožnými radami tvářícími se jako unikátní know-how, ve skutečnosti to bylo spíš jedna paní povídala nebo opis z příručky osobního rozvoje, které jsou plné všeobecných frází, nic konkrétního ale nepřinášejí. A největší experti na takové rady byly někteří uživatelé s mnoha tisíci propojeními, kteří vysílali na videích svá motivační školení, která byla opravdu nahuštěným výronem slov z oblasti byznysu a osobního rozvoje, uspořádaných do všech možných kombinatorických pozic, podle mého názoru bez jakéhokoli hlubšího smyslu.
To vše jsem objevila a nějakou dobu se tím probírala.
Až mě to začalo opravdu nudit. Z oné inzerované profesionality jsem na té síti neviděla nic, snad jen pár lidí mělo profesionálně zpracované texty svých příspěvků, ale jejich podstatnější význam pro profesionální svět a konexe mi nebyl příliš patrný.
A tak jsem se rozhodla trochu přidat na lesku svému profilu, abych zjistila, co se stane. Do svého profilového obrázku jsem podle místní módy vložila heslo, konkrétně anglicky psané: „Sorry, ale budovat si osobní značku mě nudí“ a přidala poloabstraktní obrázkovou koláž. To mi připadalo být poměrně odpovídající a přesně reflektující místní prostředí této sociální sítě.
Do rána byl můj účet zablokovaný. Jestli kvůli oné změně profilu nebo nějakému příspěvku či komentáři, netuším. Psali, že jsem prostě udělala něco špatně. Co špatně, to samozřejmě asi sami netušili. Pozor, na této síti když vás zablokují, nemáte komu napsat, protože napsat jim můžete až když se přihlásíte… Asi mají rádi Kafkovy nebo Orwellovy romány. Byla jsem na to ale připravena. Hodně se tam totiž o tom mluví a vím od známých, že když se tam prý stanete více viditelnými, už se vás snaží mazat. Musíte pak složitě najít kontakty a přesvědčovat je, aby vás do tohoto internetového „ráje“ vrátili. Měla jsem k dispozici i přes reálné kontakty adresu, na kterou napsat. Mohla bych hrabat prstíčkem a prosit nebo vyhrožovat, mají to tam prý rádi a shazováním profilů se podle všeho dobře baví.
To si na mne ale nepřišli. Oddychla jsem si, že mám od nich konečně pokoj.
Ostatně na druhém baráku máme taky koťata, o válkách se dočteme první poslední na Seznamu a dalších médiích nejen českých, rady jako z mentálního fastfoodu asi nepotřebuju, o geografii vím kde co, a navíc si umím hledat zdroje, a abych tam dlela jen proto, že někdo potřebuje, abych ho sledovala, to mne zrovna netankuje. To vše by ale až tolik nevadilo. Nejhorší na tom je ten rozpor, jak si taková síť hraje na ztělesnění profesionality a pak to, co tam skutečně najdete…
Škoda povídat.
Na závěr taková perlička. Pán, který má na této věhlasné síti přes 7,5 tisíce následovníků, a ještě více přímých kontaktů, napsal dojemný příspěvek, který jsem si pro jeho upřímnost a vypovídající hodnotu uchovala. Působil jako solidní starší člověk, který se nebojí vzít za práci, sám sebe označil za spolehlivého člověka mnoha profesí. Jeho text zněl takto:
„Mám vůbec nějakou hodnotu tady na této síti?
Mám hodně následovníků a propojení.
Ale je to vůbec pro tyhle lidi podstatné?
Nikdo mne dosud nenabídl žádnou stálou či vzdálenou pozici, nikdo mi nenabídl ani možnost placených konzultací.“
Tento pán věřil této síti a po letech se diví, že je mu užitečná, jako mrtvému zimník.
Mně se to, co je tato síť zač, podařilo zjistit za necelý týden. V tom rozdílu mimochodem leží podstata toho, že kdyby Češi měli všech pět pohromadě, zaplatí mne zlatem.
Ale to už je zase jiný příběh.
