Císař Josef II. byl bláznivý úředník, jeho odkaz je bohužel stále s námi

Josef II. je ukázkou toho, co dokáží rodinné frustrace. Stal se panovníkem ve věku 24 let v roce 1765, ale nikoliv sám. Jeho matka mu stále dýchala na záda a až do své smrti si vyhrazovala právo panovat s ním. Nebo nad ním? Každopádně víme, že mu zkazila život. Původně chtěla, aby za ni převzal vládu jeho bratr, ale ten naštěstí nebo naneštěstí pro Josefa II. ještě předtím stačil onemocnět a zemřít. Marie Terezie si hrála na vzornou matku, avšak její největší životní starostí bylo hrát po nocích kdesi v kasínu, pak se tvářit jako zbožná svatá katolička se zájmem o poddané a hlavně se montovat všem do života.

Josefovi tak zabila jedinou ženu jeho života, kterou miloval, jeho první manželku, Isabelu Parmskou. Ta totiž záhy poté, co si Josefa vzala, umírá na pravé neštovice. Stačilo však, aby Marie Terezie povolila očkování, které v té době již s úspěchem zkoušeli angličtí doktoři. K tomu nesvolila. Až po smrti Isabely, protože se sama bála o život, se nechala naočkovat. Josefovi matka bránila ve všem, co měl rád. Tak třeba kromě Isabely měl ještě rád Fridricha II. věčného rivala jeho matky. On jej upřímně obdivoval, narozdíl od matky, která pruského panovníka jen dál popuzovala k novým vojenským tažením proti svým zemím. Když matka zemřela, odhodlal se Josef k rodinné vzpouře, kterou odnesla celá říše. A její důsledky jsou patrné v Česku a Rakousku dodnes.

Za svůj život vydal Josef II. na 6 000 reforem. Jakoby chtěl vše, co nařídila jeho matka, zrušit, obrátit naruby, zlikvidovat, aby po ní nezbyla ani stopa. Příkaz zněl jasně: zahladit a vyhladit matku. Většina z jeho výnosů byla tak trochu šitá horkou jehlou a tak musela být zrušena nebo se obrátila proti němu. Zrušení nevolnictví bylo sice hezké, ale to již byla tak trochu vzhledem k zahraničním trendům samozřejmost.

Velkým problémem byla jeho církevní reforma. Tam prostě zabavil církevním řádům majetek, převedl jej do státního fondu a hrál si na velekněze. To on bude určovat kolik má být svíček na oltáři. Muž, který prožil celoživotní šikanu své vyšinuté úřednické matky, se stal arci úředníkem.

Josef II. cestoval inkognito pod identitou hraběte Falkensteina po celém Rakousku-Uhersku. V českých zemích tak dokonce jedné sedlácké rodině osobně vyoral brázdu. Josef II. se na vlastní oči přesvědčil o bídě místních obyvatel a díky tomu, že měl přímý kontakt se životem prostých lidí, zdálo se, že jeho nařízení nebudou mimo realitu. Přesto takové často byly. Tak třeba jeho rozhodnutí pochovávat lidi místo v rakvích v pytlích do hrobů vysypaných vápnem, aby se ušetřily stromy, bylo opravdu šílené. Naštěstí jej, jako ostatně většinu z nich musel zrušit. Nebo centralizace říše formou násilně vnucené němčiny pro všechny (dříve mohly národy komunikovat úředně i ve svých národních jazycích) vedla nakonec k národním bouřím a rozpadu celé monarchie.

Jeho hlavním rádcem stejně jako jeho matky byl Čech nebo spíše Moravák, hrabě Kounic a ten mu nakukal mnohé nesmysly, ač jej některých i sám ušetřil. Nevíme tedy kolik z toho, co Josef udělal, skutečně sám vymyslel a co z toho byl typický český nápad.

České země měly Josefa rády. Svědčí o tom obliba jména Josef, po tom co se ujal vlády. Josef se o Čechy osobně zajímal. Dokonce se zdá, že je zachránil od toho nejhoršího. Na začátku jeho vlády došlo k hladomorům, kdy zemřelo statisíce Čechů. Nechal otevřít armádní sýpky, uprosil místní šlechtu, ať také vydá něco ze svého a dá se říci, že zachránil určitě na několik tisíců životů.

Josef II. však bohužel viděl hlavní životní směr a spásu státu v přebujelé byrokracii. Představoval si administrativu jako dobře namazaný stroj, který může fungovat sám od sebe dokonale a vždy prospěšně. Jenomže zapomněl, že úředníci jsou také lidé. Tak třeba Český sněm nesvolával, protože byl zbytný. Nepotřeboval totiž nic jiného než efektivní úředníky. A jak víme, úředníci často nerozumí více než formulářům, často ani těm, rozhodně však ne lidem. A tak v Česku zůstalo hodně z byrokratického ducha, který Josef II. zavedl ve své říši. Netřeba přidávat, že z úředníků se moc žít nedá a na životní radosti nikdy nikomu žádný úřední systém nepřidal. A tak Josef II. umírá nešťasten s pocitem, že mu stát padá na hlavu. Na poslední chvíli odvolává všechny své reformy v Uhrách a Sedmihradsku kromě Tolerančního patentu. Umírá v pouhých 48 letech, zatímco jeho matka se dožila 63 let. Dorazí jej cesta na Ukrajinu za Kateřinou Velikou, když se navrací, propadá horečkám.

Jeho poslední slova v dopise jeho příbuznému byly: „Ponořen do vlastního neštěstí, a také toho, které se nyní valí na stát, se zdravím, které mi nedá odpočinout a každou práci znesnadňuje, jsem nyní tím nejnešťastnějším člověkem na světě. Trpělivost a rezignace jsou mými jedinými devizami. Polituj mne, drahý bratře, a nechť Tě Bůh ochrání před podobným neštěstím.“

Nutno říci, že jeho bratr Leopold, kterému psal Josef tento tklivý dopis, nebyl od podobného neštěstí uchráněn, a umírá po dvou letech vlády na srdeční selhání. Po něm se ujali vlády v řadě tři Habsburkové, který ani jeden z nich nestál za nic. Jeden z nich byl chabrus, druhý prosťáček a třetí přímo blbec. Češi mu říkali starej Procházka.

Josef II. je ukázkou toho, že vyrážet klín klínem se nevyplatí. Bojovat proti nerovnosti a nespravedlnosti automatizovaným administrativním systémem se úspěšně nedá. Jen naštvete ještě více lidí než jich potěšíte. A často z toho začnou těžit jen profesionální podvodníci nikoliv ti poctiví tvrdě pracující lidé, které jste chtěli tímto způsobem zachránit. Úřední systém je past na dobro. A jeden takový dobráček, panovník Josef II. se do takové pasti chytil.

A jaké z toho plyne poučení pro budoucnost? Dnes už není nevolnictví dokonce ani robota, kterou Josef II. nestačil zrušit, a své panovníky si lidé volí dobrovolně a sami. Je to jejich volba. Vaše volba. Rozhodněte sami, jestli chcete mít stát řízenou superúředníky nebo dokonce jako firmu.

Příklad zoufalého panovníka Josefa II. a jeho poddanstva je varovným příkladem, jak to dopadne, když máte dobré, ale ne příliš sociálně chytré úmysly. Pak to skončí pekelnou smůlou pro všechny zúčastněné.

P.S: Nakoukla jsem do diskuzí a nestačila se divit. Tolik rozhořčení za netradiční názor, to by mne vážně zajímalo, kam na to vy Češi chodíte, že máte tolik času a energie na to, číst a láteřit nad tématem, které je podle mého názoru pojato inovátorsky a svěže. Jediné vysvětlení, které mne napadá je to, že nespokojení čtenáři jsou povětšinou čeští úředníci, kteří se právě díky takové osobě jako byl Josef II. moc nenadřou, mají své jisté, v práci pohodičku klídeček, peněz, kolik potřebují, a ještě u toho mohou otravovat ostatní. A zatímco si tu davy sedí v obludně přebujelé byrokracii, kde stát tisícům zbytečných míst platí líné zadky, Mensance se tu zkouší nadávat za to, že ji baví přemýšlet. Tak takto to dál nepůjde, milánkové. Zkrátka, úředníčci, uvádějte u komentářů své profese, prosím, ať víme, že jste to vy, kterým se tu právě šláplo na kuří oko a kdo se vyděsil, že by jim tu úřední pohodičku mohl někdo taky pěkně vyrazit z ruky. Přiznání je totiž polehčující okolnost a vy se z toho už nevyvlíknete. Voda na morbidně nadměrnou českou byrokracii se totiž právě uvařila. A na ulhané podvodníčky, kteří se jí drží jako lejno košile, aby si mohli pěstovat svou podloudnickou mrzkou rutinu v teplé kanceláři, jakbysmet. Už se prostě neschováte.

Zdroje:

Monika Czernin. Josef II. 2022. Moba.

https://dvojka.rozhlas.cz/odmaskovana-marie-terezie-byla-vasniva-gamblerka-bavila-se-po-nocich-rika-7454876