Jak vzniklo Rusko

Co si budeme povídat, řekněme si to hned na začátku, Rusko to bylo ve svém zrodu Ukrajinou, jeho název byl Kyjevská Rus, nikoli Moskevská Rus nebo Kremelská Rus. Snad je to dobrý začátek pro úvahu o tom, že možná dnešní stát Rusko není vůbec státem, který by měl o něco víc legitimní základy než samotná Ukrajina.

Počátky Kyjevské Rusi můžeme spojovat s východními Slovany. Ti žili v době 6. - 8. století v bídných obydlích daleko od sebe. Nijak zvlášt soudržnou komunitu tedy netvořili. Hlavní osou východoslovanského osídlení byla řeka Dněpr.

Tito lidé uctívali bohy jako byl hromovládce Perun či Černobog, bůh-ďábel. Máme tu také ženské bohyně. Slované rovněž obětovali lidské oběti svým bohům. Když zemřel nějaký velmož, jednoduše zaživa pohřbili jeho manželku i s ním. Dá se říct, že tenhle zvyk si přinesli z Indie, kde bylo až do doby britské okupace běžným zvykem upalovat zaživa vdovy. Slované také zabíjeli staré a nemocné lidi. Nebyli to tedy lidé, kteří by dodržovali bůhvíjaké vysoké morální standardy.

Píše se 9. století a přichází normanští dobyvatelé. Samotní Slované byli vždy tak trochu nanic a submisivní a tak je znám záznam, kdy píší Normanům: „Naše země je veliká a bohatá, ale pořádku v ní není: jděte k nám panovat a vládněte nám.“ Pokud vám tyto řádky zní podezřele, pak vězte, že upřímné opravdu nebyly. Slované se báli vyhlášené vojenské síly Normanů.

S Normany se váže období počátku ruských knížat. Ti první byli rod Rurikovců. Tak vznikli bojaři, takzvaní knížecí muži. A čím se živil takový kníže a jeho družina? Výběrem daní. Za vlády Rurikovců se Kyjevská Rus pokřesťanštila.

Nejstarším oficiálním zákoníkem byla Ruská pravda. Pro ni byl vzorem byzantský zákoník. Tato legislativa kupodivu neznala trest smrti. Většina trestů nebyla fyzická, ale peněžní. Víc než vaše tělo při nich utrpěla vaše peněženka.

Vrcholem vlády této dynastie bylo období Jaroslava Moudrého, který nechal sestavit tento zákoník a tehdy se říkalo, ne jak dnes, že všechny cesty vedou do Říma, ale že všechny cesty vedou do Kyjeva.

V té době byla Kyjevská Rus spíše volným svazem několika zemí a proto nastalo období rozdělení. Jiná knížata se vzbouřila. Důležitý byl také lobbying ze strany tehdejších obchodníků a kupců, dnes bychom řekli oligarchů. Hrozbou na hranicích byly Kumáni, kmeny kočovníků, kteří na říši útočili.

A tak se stalo, že jednoho pěkného dne v roce 1223 dobývají Kyjevskou Rus mongolští a tatarští kočovníci (mongolové byli elitou, tataři byli řadoví vojáci turkického původu). Důvodem, proč v boji tak uspěli, bylo také to, že každý ruský kníže byl zvyklý bojovat po svém a o nějaké koordinaci sil neměli tehdejší obyvatelé Rusi ani tušení, narozdíl od perfektně organizovaných Mongolů.

Tažení bylo samozřejmě více a jejich důsledkem bylo, že v polovině 13. století vzniká místo Kyjevské Rusi velký tatarský chanát. Hlavním městem je Saraj-Bátú, ležící v deltě Volhy u Kaspického moře. A znovu bylo zájmem Zlaté hordy něco, co tehdejší obyvatelé již dobře znali. Peníze. Tataři určili úředníky, kteří počítali obyvatele tak, aby nikdo neunikl placení daní. Jediný, kdo platit nemusel, byla pravoslavná církev, a ta zase měla povinnost se modlit za chána.

13. a 14. století bylo tedy v Rusku ve znamení mongolské nadvlády.

V podstatě byl přesun mocenského centra z Kyjeva do Moskvy dopadem mongolské nadvlády a toho, že byla Moskva v příhodné geografické poloze. Znovu tu hrají roli daně, úředníci a peníze. Nejlépe totiž tatarskou daň vybírají moskevská knížata, která se stávají hlavními výběrčími daní pro své pány. Jak říká jeden ruský autor: „Za svoji velikost vděčí Moskva chánům.“

V roce 1339 jakýsi moskevský vládce nechal obehnat město dubovou stěnou a obnovil jeho vnitřní pevnost Kreml, které se tehdy říkalo Dětince. To proto, že se tam schovávali knížecí děti.

Vliv Moskvy vzrostl jednoduše tím, že si její knížata v rámci své úřednické činnosti nasbírala území. Pro představu, v polovině 15. století mělo moskevské knížectví zhruba tři miliony obyvatel. Z něj vznikl národní stát Velkorusů.

V době, kdy vrcholilo v Rusku národní sjednocení, byla Evropa ve fázi renesance. V Moskvě však ještě nějaký čas zůstal středověk. V 16. století se Moskva stala univerzálním vládcem původního tatarského chanátu. Narozdíl od evropské mentality, která porobu pod panovníkem bere poněkud nemile, v Rusku se zachoval asijský přístup plného podřízení se vládci.

Nejmocnější panovník ve všech ohledech byl Ivan Hrozný, který se prohlásil v roce 1547 v sedmnácti letech za cara a ujal se vlády. Slíbil lidu, že dohlédne na to, aby nebyl okrádán bojary. Považoval se doslova za cara pravdy. Dokonce podněcoval lidi, aby mu vytýkali jeho chyby.

Ivan Hrozný považoval všechny „ruské“ země za své dědictví. Tedy i celou Kyjevskou Rus. Tady se začíná boj o Ukrajinu a Bílou Rus, které byly tehdy pod polskou a litevskou vládou. Ivan chtěl také pro Rusko „přirozené“ hranice, což znamenalo ovládnout baltické pobřeží a Krym. Putin ve své geopolitice tedy přesně jde podle Ivanova manuálu. Že by si toho nikdo ze západních diplomatů nevšiml? Asi žádný z nich nečetl spisy Ivana Hrozného. Ty už svého času studoval jakýsi Stalin a na základě nich určil obranu proti Hitlerovi a vyhrál Velkou vlasteneckou válku. Imperialistická vize Ruska začíná s Ivanem Hrozným.

Podobně jako Putin hází problémy Ruska na oligarchy, vinil Ivan Hrozný z problémů Ruska bojary. Jednoho dne dochází Ivanovi s Rusy trpělivost, dobrovolně se vzdává vlády a vydává se se svou rodinou pryč z Kremlu. Odevzdává list metropolitovi se zněním: „Nechceme trpět vaše zrady a s velikou lítostí v srdci opouštíme panování a odjeli jsme tam, kam nám Bůh ukázal cestu.“ Metropolita jej však uprosí a Ivan se vrací.

Zdá se, že do té doby mírný a vstřícný Ivan se v tomto momentě rozhoduje, že když už má i nadále trpět ono pro něj nesnesitelné chování Rusů coby jejich panovník a ztrácet s nimi svůj drahocenný čas, tak s nimi alespoň pořádně zatočí. Tehdy vzniká první tajná policie připomínající KGB, v jejíchž službách plní funkci tisíc strážců, opričniků. Nastávají čistky. Zhruba v tomto období dochází k prvnímu výraznému kontaktu Česka s Ruskem. Kněz Jednoty bratrské Jan Rokyta potkává Ivana Hrozného, který mu vysvětluje, že Rokytova víra je de facto kacířství. Díky tomuto incidentu se Ivanovi nepodaří domluvit s Polskem. Rokyta vlastně Ivanovi diplomaticky zavařil. Dochovala se Ivanova odpověď na Rokytovu duchovní provokaci, kterou Ivan předal Rokytovi v ozdobné pergamenové složce. Zde píše: „Pro mne jsi, Rokyto, kacíř, poněvadž kázání tvé je převrácené a učení křesťanskému naprosto odporné. A nejsi jen kacíř, ale i služebník antikristův od ďábla povzbuzovaný. Pročež zapovídáme toto učení ve svých krajinách hlásati.“

Zajímavá je struktura carovy tajné policie. Opričnici jezdili na černých koních v černém oblečení a u sedla měli psí hlavu, aby dali najevo, že jejich záměrem je vyslídit zradu. Pak nosili metlu, což symbolizovalo vymetení zrady. Museli se vzdát všech rodinných a přátelských styků. Byli pouze carovi a proto si na ně nemohl nikdo stěžovat. Každá taková stížnost byla chápána jako rebelie proti panovníkovi.

Už za vlády Ivana Rusové pronikají na Sibiř. Byli to Jermakovi kozáci. Postupně v 17. století dospěli Rusové až k pacifickým břehům. Ukořistění Sibiře byla největší strategická výhoda, kterou kdy nějaké impérium získalo. Je to území skoro tak velké jako Evropa, lidí tam žije minimum, ale je tam největší množství přírodního bohatství na celé planetě. Rusko by se bez Sibiře nikdy nestalo velmocí.

Romanovci se datují již rokem 1613, kdy byl zvolen jeden z nich jako přední kníže. Byli totiž spřízněni i s Rurikovci. Zvolili tehdy hloupého a zmanipulovatelného knížete, vědomě. Jeden z nich píše: „rozumem nedospělý a nám bude vhodný.“

Za této doby a již dříve se začínají prosazovat kozáci. Takové volné společenství lapků, chudiny z Ukrajiny a jiných oblastí Ruska. Nastává období nepokojů díky počinům a odboji jednotlivých kozáckých velitelů.

V roce 1672 se narodil nejvýraznější představitel dynastie Romanovců, carevič Petr, později chtíc být známý jako Veliký. Byl to takový chlapec hračička. Chvílemi se školil na řemeslníka, jindy zase na doktora až v daleké Británii. Chtěl prostě, aby Rusko mělo podobný status jako Západ. Jemu lze vděčit za to, že se Rusko snaží imitovat Západ v technologickém pokroku a luxusu.

V 18. století se ještě vyskytla v pozici vládkyně Ruska Němka Kateřina Veliká, která se snažila velmi prezentovat v zahraničí, a proto je možná tak známá. Její reformy však byly povětšinou kosmetické a snaha Rusko přiblížit Evropě byla spíše pitorestkní.

Dynastie Romanovců končí ve sklepě jednoho ruského domu v roce 1918.

Nastává nová éra Ruska, socialismus v praxi. Rusko bylo první zemí na světě, která prakticky vyzkoušela na miliónech lidí myšlenky německých filosofů Marxe (jeho předkové pocházeli z českých Postoloprt) a Engelse. Prvně se vše tvářilo rovnostářsky. Stalin dokonce povýšil ženy do statusu, který neměly ani v tehdejších vyspělých zemích na Západě. A pak se tak nějak vše zvrhlo. Mimochodem, v roce 1917, v rámci tehdejšího boje o moc, Ukrajina vyhlásila nezávislost, což vedlo k obsazení země bolševiky. A znovu po roce 1990 se Ukrajina odpojuje od Ruska, příběh dále znáte.

Rusko je tedy stát, který je de facto spojen s ambicemi Ivana Hrozného, jediného panovníka, který mu dal jasnou formu a řád, a po něm ti ostatní už jen jako jeho pohrobci tyli z jeho plánů a ambicí. Je to ve skutečnosti pozůstatek absolutistického panovníka Ivana a snůšky jeho nesplněných snů. Ukrajina v tomto divadle hraje roli otloukánka, kterého Rusko bezpodmínečně potřebuje k tomu, aby se cítilo územně celistvě. Asi jako schizofrenik, který si zkrátka nemůže přiznat, že má několik osobností a ani jednu z nich nemá pravou.

Zdroje:

Andrej Zubov. History of Russia in the 19th Century. 18th Century — 1815. Volume 1. 2024. Vidim Books.

Michael Kerrigan. The History of Russia. 2022. Amber Books.

J. Bidlo: Jednota bratrská v prvním vyhnanství, díl III. 1909. Fr. Řivnáč.