Homeopatie: podvod, nebo věda?

Francouzská farmaceutická firma Boiron má na homeopatii postavené živobytí. Její produkty najdete skoro v každé lékárně na světě. Homeopatické preparáty mají někde status léčiv, jinde zase placeba. Jak to s tou homeopatií vlastně bylo a je?

Homeopatická léčba má za sebou již 200 let historie. Je to zvláštních několik stovek let, poznamenaných většinovým odporem lékařské obce. Co lékařům na homeopatii tak vadí? Možná by bylo dobré začít od konce, od psychosomatiky.

Klasická léčba není zas tolik „zázračná“, jak zní toto slovo. Dokonce se i čeští lékaři přiznávají, že stav zdraví pro ně není stavem bez nemoci. Vycházejí přitom z jedné definice z roku 1946.

Co tedy zdraví pro ně je? Spokojenost se životem. A bohužel ten má i řada chorobných lidí. Těch, kteří se přejídají, hodně pijí, špatně se stravují, mají nezdravé hygienické a psychické návyky. Ti všichni jsou často spokojeni sami se sebou a se svým životem. Tato definice zdraví je tedy hodně relativní až zavádějící.

A pak jsou tu lidé s postojem vůči lékařům, který převládá z doby komunismu: jsem tady a oprav mě. Hodně lidí jde k doktorovi, až když je příliš pozdě, jen proto, aby jim v životě nahradil něco, co si nevhodným používáním sami zkazili. Třeba klouby nebo zuby.

A pak je tedy logické, že lékaři se zrovna nemohou cítit jako někdo, komu má jít o zdraví. Spíše si zvykli mít jakési automatické čidlo na to, že je něco v nepořádku. A tak i zcela zdravým „pacientům“, dnes se říká i klientům, se snaží podsunout, že mohou být nemocní.

Důsledky tohoto postoje jsou často fatální, protože doktoři podceňují psychiku a její roli v ozdravných a vůbec preventivních schopnostech. Jsou lidé, kteří se dokáží i uzdravit z rakoviny jen díky tomu, že jim dobře funguje jejich mysl. Jedním za takových příkladů může být zkušenost z jednoho českého hospicu. Zde byla paní, která měla tělo plné metastází. A uběhly dva měsíce, čekalo se jen na to, až zemře. Nestalo se tak. Proběhly nové testy. V těle nebyla ani stopa po rakovinovém bujení! Co se stalo? Něco překvapivého, uzdravující procesy jejího těla rakovinu zlikvidovaly. A takových případů by lékaři mohli citovat, že by se do jednoho článku nevešly.

A jak to souvisí s homeopatií? Jednoduše tak, že lidé preferují: neinvazivní léčbu (kdo by chtěl podstoupit třeba biopsii), léčbu, která nepředpokládá nevyléčitelnost a neodstranitelnost potíží (lékaři bohužel často podsouvají, že potíže budou chronické), a léčbu, která nepoškozuje tělo.

Zjistilo se totiž pomocí statistiky, která je sic nudná, leč má cenné údaje, že tisíce pacientů umře díky, a teď se podržte, správně předepsaným lékům. Jedná se o informaci z USA. Samotné léky mají spoustu vedlejších účinků. A vy pak musíte brát jiný lék na to, odstranit ty potíže z vedlejších účinků, jenomže ten zase způsobuje jiné vedlejší následky a tak to jde pořád dokola. Bludný kruh.

Pak k tomu přidejte zdravotní chyby lékařů, které například v USA mají za následek úmrtí 88 000 pacientů ročně. Ano, každý člověk dělá chyby, ty stojí další tisíce životů. 34% samotných lékařů v USA (které se chlubí nejvyspělejší medicínou, a taková tam musí být, když je placená a USA vydává na zdravotnictví nejvíce na světě) přiznává, že zažili situaci, kdy některý z jejich kolegů vážně pochybil.

V USA bylo v roce 1974 provedeno 2,4 milionu zbytečných operací, převážně gynekologického charakteru, v jejichž důsledku zemřelo na 16 000 pacientů. Další roky nebyly monitorovány. Důvod je nasnadě.

Každoročně v USA umírají díky farmaceutické léčbě a terapii desítky tisíc lidí. A ještě dvojnásobek těch, kteří tak zaplatí za špatnou diagnózu. Jedná se také o pojem v angličtině zvaný „overdiagnosis“, mýtus pravidelných lékařských prohlídek. Kontrolované vědecké studie ukazují, že ti, kteří pravidelně navštěvují lékaře, nemají o nic méně problémů než ti, kteří ne (kdo má zájem se dozvědět více, přikládám pro všechna tvrzení v článku níže odkazy na vědecké studie/články). Část tohoto fenoménu se dá připsat právě nevhodným psychologickým přístupům samotných lékařů.

Jak uvádějí vědecké studie, existuje jen velmi málo dokladů pro to, že samotné důkladné vyšetření krve do sebemenších detailů zlepšuje klinické výsledky. Zřejmě je tomu tak proto, že člověk je vystaven hodinu od hodiny různým vlivům, včetně i tak zdánlivě triviálním jako je počasí, a hlavně sociopsychologickému prostředí, až je téměř nemožné obdržet stejný klinický výsledek dvakrát po sobě! Neřkuli z něj číst jako z kávového lógru.

Klasický příklad je hypertenze a námi dobře známý cholesterol. Studie ukazují, že 21% těch diagnostikovaných jako lehce hypertezní ve skutečnosti neměli žádný vysoký tlak mimo normál. Aby toho nebylo málo, jeden z deseti mamografů vede k falešně pozitivnímu výsledku.

A řešení, cesta ven z tohoto někdy až obludného kruhu, je pro některé právě homeopatická léčba.

Homeopatie se zrodila na počátku 19. století. Vyvinul ji německý lékař Samuel Hahnemann pomocí induktivní experimentální metody popsané Francisem Baconem.

Jeho klíčový text se jmenuje Organon medicíny. V době Hahnemanna se stále medicína opírala o základní metody řešení zdravotních problémů, jako byly:

doktrína o 4 tělesných tekutinách, spoléhání se na základní terapeutické pomůcky jako bylo proplachování, zvracení, pouštění žilou a užívání léčivých bylin založených na empirické tradici.

Díky novým poznatkům, zejména v oblasti mikroskopické anatomie ve 20. století, udělala lékařská věda poměrně kontroverzní krok. Redukovala člověka na jistý strojový mechanismus. Co šlo přečíst z rentgenu, později z CT a magnetické rezonance a z krevních testů, byla stoprocentní pravda, která podléhala jen několika výkladům, ideálně jednomu. Pacient se tak stal jen součástí medicínské mašinérie, do toho přišlo další dělení na obory a podobory. A z původního odborníka tak trochu na všechno, venkovského lékaře, se stala často jen sekretářka na vypisování žádanek k jiným odborníkům a automat na recepty.

Podle jedné studie provedené ve Švédsku se pacient nestihne u lékaře „ohřát“ víc než 20 sekund, aby nebyl jeho tok potíží doktorem přerušen. Na nejcennější zdroj informací, vylíčení subjektivních pocitů pacientových problémů, není čas!

Přesto je dnes argumentace taková, že přeci to vše nelze zvládnout v rámci jednoho či několika lidí, lékařská věda jde hrozně dopředu. Proč když je dnes na vše nějaký odborník, většina lidí trpí tolika chronickými obtížemi? A proč se obracejí na přírodní léčbu a homeopaty? Právě díky tomu, že homeopatie či přírodní léčba chápe člověka jako celek a nedělí ho na části jako když patolog řeže na pitevně. I mezi lékaři se díky institucionalizaci ztratilo obecné povědomí o vzájemných souvislostech.

Právě vývoj homeopatické metody byl založen spíše na celostním vnímání jedince. Nikoliv na zaměření na jeho patologické problémy či přímo vnímání pacienta jako patologii samu o sobě.

Homeopatie je založená na „zákonu podobnosti“. Zákon podobnosti stanoví, že je možné vyléčit a uzdravit nemocného člověka podáním látky, která u zdravého člověka vyvolává charakteristické příznaky jeho nemoci. Ergo název = homois - podobný, patheia - patologie, nemoc.

Zákon podobnosti byl objeven Hahnemannem (1755-1843). Inspirovala ho farmakologická kniha Toxické účinky čínského pyretidu, který se v té době již používal k léčbě malárie. Jeho efekt byl podobný symptomům zjištěným u pacientů s malárií.

Hahnemann vyslovil hypotézu, že tato zvláštní skutečnost skrývá přírodní princip. Začal na sobě a na některých spolupracovnících experimentovat s patogenetickými účinky řady běžných rostlinných a minerálních látek a podrobně zaznamenávat všechny příznaky způsobené těmito látkami u zdravých jedinců. Tato první pozorování tvořila základ pro následnou terapeutickou aplikaci u pacientů s patologickými příznaky podobnými experimentálním a potvrdila platnost principu podobnosti.

Podle homeopatického principu se každá látka podává individuálně zdravým lidem v nízkých dávkách, které jsou z toxikologického hlediska neškodné, aby se zaznamenaly příznaky a funkční projevy, které způsobuje (čistá patogeneze). Výsledky těchto experimentů na zdravých lidech jsou následně integrovány s poznatky získanými z konvenční lékařské toxikologie. Pro každou testovanou látku je nakonec načrtnut specifický symptomatologický obraz, který ve srovnání s podobným onemocněním ukazuje na terapeuticky účinný lék.

V homeopatické klinické praxi lékař po formulování konvenční klinické diagnózy bere v úvahu všechny psychofyzikální příznaky pacienta a podává Simillimum, tj. lék, který je nejvíce podobný specifickým způsobům, jakými pacient projevuje svou vlastní nemoc: terapie je proto šitá každému na míru.

Efekt léčby se však nepřisuzuje léku, ale ozdravným silám pacientova organismu. Podle vyjádření lékařů, kteří se homeopatií zabývají, homeopatická terapie působí v souladu s přirozenou obranou a rebalancující reakcí těla a vede k přirozenému zlepšení nebo uzdravení, které je výsledkem korekce hluboké funkční nerovnováhy, která zapříčinila projevy onemocnění. Víme, že tento princip funguje například v oblasti fyzioterapie. Již mírná změna postoje, sedu či lehu, má vliv na celkové zdraví organismu. Ti, kteří vliv těchto terapií podceňují, jsou často mezi prvními, kteří trpí různými psychosomatickými problémy.

Praxe klasické homeopatie vyžaduje dlouholetou zkušenost a podrobné odborné vzdělání, protože aby lékař mohl předepsat lék, musí být schopen v každém jednotlivém klinickém případě efektivně identifikovat mezi stovkami homeopatických léků tu nejvhodnější účinnou látku pro svého klienta.

Klasická homeopatická farmakologie zahrnuje léky s jednou látkou odvozenou z minerální, rostlinné a živočišné říše. Aby se zabránilo možnému zhoršení příznaků onemocnění v důsledku reakce organismu na působení látky, která je nemoci nejvíce podobná, lék se pacientovi podává v nekonečně malých dávkách, které se dosahují postupným ředěním a sukusemi (což je forma mechanického třepání zaměřená na „dynamizování“ přípravku). Díky těmto nekonečně malým dávkám je homeopatický lék zcela zbaven jakékoli toxicity a vedlejších účinků, které se mohou objevit v přítomnosti molekul v hmotnostních dávkách.

Homeopatie je druhým nejvýznamnějším terapeutickým systémem na světě pokud jde o srovnání s klasickou medicínou. Má také největší počet uživatelů i lékařů, kteří ji praktikují.

Na světě existuje přibližně 500 000 lékařů a veterinářů, kteří praktikují homeopatii. Z toho v Evropě jich je na 50 000. Celosvětově užívá homeopatické preparáty na 600 milionů pacientů. Z toho v Evropě jich je 150 milionů (údaje WHO).

Homeopatie je oficiálně součástí lékařské léčby a taková je i regulována v těchto zemích:

Rakousko, Belgie, Německo, Švýcarsko, Spojené království, Španělsko, Indie, Brazílie, Mexiko, USA atd..

Zajímavostí je, že v Indii byla homeopatie oficiálně uznána v roce 1974 a měla dva důležité příznivce. Matku Terezu, která ji zavedla ve svých nemocnicích pro malomocné v Kalkatě, a Mahátma Gándhího. 

V roce 2011 švýcarská vláda předtím, než občanům poskytla zdravotní náhradu nákladů vynaložených na řadu nekonvenčních léků, pověřila tým vědců, aby různé alternativní obory přezkoumali. Výsledky pro homeopatii byly jednoznačně pozitivní a přesahovaly pravdědobnosti u placebo efektu.

Je paradoxem, že to, co začalo jako rigonózní výzkum doktora Hahnemanna, je dnes v supermoderní době mikroskopů v podstatě vědecky nezkoumatelné co do substance. Často totiž v homeopatických preparátech téměř žádná účinná látka není, někteří dokonce říkají, že v nich není ani stopy po původní molekule substancí, které má obsahovat.

Přesto, minimálně pro část pacientů, homeopatická léčba zabírá. Zjevně současná moderní medicína dosud neobdržela patent na pravdu o člověku a jeho zdraví. Bude si na ni muset ještě nějakou dobu počkat.

Anebo se dřív dočkáme i v Česku možnosti nechat si proplatit homeopatické přípravky zdravotními pojišťovnami, jako je tomu v jiných vyspělých zemích?

Zdroje:

E. Ernst, et. al., „Complementary medicine-a definition,“ British Journal of General Practice 45 (1995): 506.

David Eisenberg, et. al., „Trends in alternative medicine use in the United States, 1990-1997.“ Journal of the American Medical Association 280 (1998): 1569-1575.

Carey, Benedict. 2005. „For the Worst of Us, the Diagnosis May Be `Evil'.“ New York Times, February 8.

Charap, Mitchell. 1981 „The Periodic Health Examination: Genesis of a Myth.“ Annals of Internal Medicine 95: 733-735.

Dalen, James. 1998. „`Conventional' and `Unconventional' Medicine. Can They be Integrated?“ Archives ofInternal Medicine 158: 2179.

Etzioni, R., et. al. 2002. „Over-diagnosis Due to Prostate Specific Antigen Screening.“ Journal of the National Cancer Institute 94: 981-990.

Harris, Gardiner. 2004. „Study Says Drug's Dangers Were Apparent Years Ago.“ New York Times, November 5.

Lerman, Caryn, et. al. 1991. „Psychological and Behavioral Implications of Abnormal Mammograms.“ Annals of Internal Medicine 114: 657-661.