Článek
Odborníci na duševní zdraví mají za úkol pečovat o psychickou kondici lidí. Nevím, proč se v celé společnosti usadil úzus, že jejich úkolem je pracovat s lidmi striktně na osobní úrovni, ať už soukromě nebo ve skupinových terapiích, a proč se zpravidla zaměřují na problémy lidské psychiky způsobem, jako kdyby existovaly odděleně od okolního světa.
Podobně se nedávno veřejně vyjádřil jeden mediálně známý psychiatr, který řekl, že se snaží oddělovat to, co se děje kolem od toho soukromého a lidem doporučoval totéž, aby se tím, co se děje kolem, nenechávali příliš deptat. Je to ale opravdu chytrý přístup, jaký ponese žádané výsledky?
Podle mého názoru ani omylem. Každý soudný člověk ví, že psychický stav člověka je stejně jako člověk sám a jeho život přímo ovlivňován jeho okolím, tím, kde žije, s kým žije, jak žije, a je organickou součástí svého prostředí. Oddělovat proto léčení psychiky člověka, jako by žil na pustém ostrově, a ignorovat u toho léčení psychického stavu společnosti jako celku, znamená ukazovat, že čeští psychiatři a psychologové buď psychiku lidí na celospolečenské úrovni léčit nechtějí, nezvládají a nebo neumí. Vytvářejí pak jen další a další lidi cítící se o to víc jako na pustém ostrově, vytvářejí spirálu osamocenosti vnitřní a vnější a nesou za to vinu svým omezeným pojetím řešení problému.
Léčení psychického zdraví společnosti má vypadá tak, že známí i neznámí psychologové a psychiatři jsou zodpovědní za jeho systémové řešení. Co mají dělat? Znamená to, že budou dnes a denně v médiích a v kontaktu s veřejností a orgány správy společnosti, a hlavně, že místo vágních doporučení dosahujících sotva dál než k individuálním rituálům běžného dne nebo k modulaci různých sebenázorů mají nekompromisně osobně tlačit na hledání souvislostí vedoucích k odhalení konkrétních příčin špatného psychického stavu obyvatelstva, a to nejen v laboratorních podmínkách, ale hlavně v terénu.
Na to ovšem potřebují talent pro chápání lidské duše, chování člověka a jeho komplikovaných společenských souvislostí, jehož nedostatek často skrývají za naprosto nevhodné metody zkoumání lidských duší a příčin jejich stavů. Mají v této oblasti spolupracovat aktivně s lékaři, ale i se všemi, kteří mají na psychiku lidí přímý vliv a se kterým lidé přicházejí dnes a denně do styku, a to jsou především úředníci, učitelé, obchodníci, podnikatelé, média a další, tlačit je ke spolupráci na zlepšování psychického stavu obyvatelstva, testovat různé jevy a souvislosti, a hlavně jednoznačně doporučovat, přikazovat a zakazovat aktivity a jevy, které zjevně přímo způsobují špatnou psychickou situaci lidí ve společnosti.
Jinými slovy, pokud se zjistí, že z určitých typů mediálních příspěvků mají děti deprese, a jaké to jsou mají určit právě psychiatři a psychologové, mají také psychiatři a psychologové jednoznačně požadovat jejich minimalizaci, případně zákaz. Pokud zjistí, že škodí určité obchodní praktiky, určité způsoby přístupu úředníků, učitelů a dalších, mají opět jasně stanovit, jakého chování se má společnost vyvarovat. Dále mají aktivně a přímo na příkladech ukazovat, jaká chování lidí v rodinách a osobních vztazích včetně toxické skupinové dynamiky škodí a komu a mají před nimi varovat. Těchto jevů prokazatelně a zjevně způsobujících špatný psychický stav lidí jsou ve společnosti přinejmenším desítky, mají tendenci se sveřepě cyklicky opakovat a jsou často pouze důsledkem špatného zvyku nebo minulých nastavení systému. Tyto jevy mají zkoumat právě odborníci na lidskou duši a pracovat na jejich proměně v zájmu celé společnosti a společnost k těmto změnám důrazně vést jako lékař nemocného. Nic z toho se ale neděje.
Vypadá to, že nic z toho psychiatři a psychologové nedělají, a nejspíš z toho důvodu, že to neumí, nevědí, jak na to, a navíc se jim do toho nechce. Místo toho se zabývají předepisováním léků pacientům včetně těch, kteří by je ani nepotřebovali a kteří by se pacienty ani nestali, kdyby naši odborníci na duševní zdraví dělali svou práci pořádně.
Poslední věc a problém, o kterém se stále mluví, je nadužívání psychofarmak a jejich nadměrné předepisování lidem včetně dětí. Jak je možné, že zatím nebyla vyvozována osobní zodpovědnost odborníků na duševní zdraví za toto poškozující jednání a jak je možné, že to podle všeho vypadá, že dál svými předepisovačskými rejdy škodí tam, kde by měli být schopni problémy řešit osobně nebo systémově?
Zdá se, že v tomto problému podvědomě spoléhají na to, že ruka ruku myje a že se navzájem zakryje, že se to neumí a svému oboru moc nerozumí. Ono je totiž něco jiného o duševním zdraví vesele žvanit do médií, když je společenská situace růžová a veselá a něco jiného mít plošné výsledky v momentě, kdy nastane opravdový problém a společenská krize nesoucí s sebou kolapsy duševního zdraví velkého množství členů společnosti.
O skutečnosti, že je zde do odvětví psychologie a psychiatrie podle všeho dost možná „navezen“ odkaz lidí z řad bývalých kádrů a jejich kamarádů a příbuzných a přátel bývalého režimu, případně různí bývalí slídilové či lidé s okultními sklony jako odkaz časů, kdy se všichni domnívali, že léčení duševního zdraví je brnkačka, a hlavně skvělý způsob, jak se ze špatných důvodů plést lidem do života, se nezdravě málo mluví. To se pak v případě, kdy je potřeba něco řešit, dost intenzivně projeví.
Pak tu místo léčení duševního zdraví v době krize máme celospolečenské procesy s prominentními psychiatry, kteří byli spíše než psychiatry agenty a obecně podporovanými úchyláky, kolik správně obsazených pozic a schopných lidí u toho svým působením odstranili ze systému, který má být schopen starat se o duševní zdraví společnosti funkčním způsobem, si málokdo dokáže do důsledků představit. Podívejte se třeba na odkaz níže pod článkem v reportáži na Seznamu, pokud nevíte, o čem mluvím. Psycholog Slavomil Hubálek řekl, že z 20 ředitelů psychiatrických ústavů, které psychicky vyšetřoval kvůli nezákonným zavíráním lidí do léčeben za totáče, svého chování litovali jen dva, a to nezahrnul personál, který se poté takovým vězňům svědomí věnoval. Kolik si myslíte, že z nich a jejich učedníků řádí v léčebnách dnes?
Domnívám se, že úroveň české psychologie a psychiatrie je zřejmě naprosto katastrofální, podle výsledků, tedy podle úrovně duševního zdraví obyvatelstva, tomu vše nasvědčuje.
A já se ptám psychologů a psychiatrů, co tedy vlastně pořád děláte, když neumíte léčit duševní zdraví obyvatel a máte tu společnost prolezlou depresí a dalšími poruchami, společnost na práškách? Máte pocit, že se nemusíte přizpůsobovat době a hledat nové příčiny nových problémů a necháváte to jen na testové laboratoře a statistiky?
Na to ale nepotřebujeme odborníky na duševní zdraví, na to by společnosti stačila cvičená opička s excelovskou tabulkou, a horších výsledků by nedosáhla.
Možná, že nějakou znáte.
