Článek
Tak nejdřív zkušenost mého známého se slovutným „psychosomatickým“ doktorem Hnízdilem. V médiích se o něm dočetl, že hlavním receptem, který Hnízdil doporučuje na různé neduhy, s nimiž si doktoři nevědí rady, je dovolená. A taky se ho dočkal. Sice ho doktor vyslýchal, jak někde policajti v Bartolomějské, ale stejně došlo na tu chronickou otázku: „Kdy jste byl naposledy na dovče?“. Na vleklý chronický problém by mu prý pomohlo čtrnáct dní někde u moře a k tomu třezalka. Možná někomu pan doktor pomohl jinak a jindy, to nevylučuji, ale takhle si psychosomatiku opravdu nepředstavuji.
Svěřím se vám s něčím hodně osobním. Jako malá jsem se hodně dusila, až z toho byl náběh na astma. Díky skvělé alergoložce, která pochopila, která bije a nechtěla jít jen cestou prášků, jsem se z toho dostala. Dívala se na můj problém totiž z více stran. Naučila mě dechová cvičení a já je pečlivě cvičila, díky tomu se u mě astma naštěstí nerozvinulo, naopak zmizelo úplně. Jen po dlouhé době jsem pochopila, jak to tehdy bylo. Byla jsem moc hravé dítě, a hlavně bystré a to některým dospělým kolem mě vůbec nevyhovovalo. Mluvila jsem v roce a půl v rozvitých větách a svého nově nabytého nástroje jsem notně využívala. Když v jeslích jedna učitelka bila děti, řekla jsem to, taky jsem byla jediná, která to říct mohla. Měla jsem velký zájem o svět a lidi kolem mě. Ale jim se to moc nelíbilo. Měli pocit, že jim svýma jiskřivýma rtuťovitýma očičkama vidím až do duše. Pro jistotu mě proto dusili. Tak u mě vznikl náběh na astma. Myslím, že nebudu sama. Bude víc takových lidí s podobnou zkušeností. Budu ráda, když se ozvou v komentářích a taky se podělí o svou zkušenost podobně postižení.
Postupem času jsem zjistila, že svou vnímavost pro problémy druhých mohu rozvinout a nacítit si i jejich zdravotní stav a psychické souvislosti spolu s ním. Ne, že bych byla nějaká ezoterička, která si přečte jednu ezoknížku a hraje si pak na chytrou. Různé nemoci jsem z lidí prostě cítila. Vím, že to je u některých lidí normální. Třeba pan léčitel Paseka neměl ani zdravotní školu a uměl poznat zdravotní problém leckoho, a pak ho pro řešení poslal k danému specialistovi. Smířila jsem se prostě s tím, že někteří lidé takový dar mají a že je třeba se s tím naučit žít.
Ono to totiž vůbec není lehké. Nevím, jak to druhým vysvětlit, ale je to jako když vás bolí cizí koleno spolu s tím druhým. A ještě více, někdy totiž druhého přestane něco bolet a přenese se to na mě, když se na něj zaměřím. Takový přenos bolesti a vědomí. Někteří tomu říkají hypersensitivita. Není to žádný trik nebo nějaká salonní magie, jak jsem slyšela, že třeba filipínští léčitelé dělají operace, kde jen operace předstírají a pacientovi se prý uleví. U mě se jedná o reálný pocit, soucítění, které se na mně samotné fyzicky odráží. Jako malá jsem si přála, aby všichni lidé byli šťastni. A taky kolem mě lidé takoví byli. Akorát já jsem z nich nebyla příliš šťastná. Háček je totiž v tom, když jste citliví a vnímáte druhé lidi až do morku kostí, a oni vás nevnímají vůbec. Narodila jsem se totiž přímo na Ježíška, a tak mě ostatní považovali za dárek. Pro ně.
Proč vám to všechno píšu? Možná proto, abyste věděli, že s tímhle tématem mám hodně osobně společného. Hrozně ráda bych, kdyby se lidé ve společnosti chovali k druhým jinak. Kdyby jen tak pro legraci druhé nedusili a ti pak neměli dýchací problémy, nebo kdyby se z druhých člověku nezvedal žaludek nebo nedělaly osypky. Myslím, že jsou to právě takové věci, které lékaři nemohou podchytit, a pak už sedí v ordinaci s člověkem, kterému už moc nemohou pomoct. Jeho nemoci totiž předchází hodně velká dávka ošklivého a zlého chování společnosti ve které žije. Ne, nesdílím s jedním hercem, který hlásá, že za rakovinu si můžete sami, jeho stanovisko. I když se k němu přidali i někteří lékaři. To nechápu. Za rakovinou stojí samozřejmě hodně moc faktorů včetně těch genetických. Ale když budeme mluvit o těch psychických a duchovních, tak prvotní příčina tkví v těch, kteří po budoucím pacientovi s rakovinou chtějí vyžrat jeho život a energetické zdroje. Když totiž vidíte někoho, kdo má rakovinu, tak často v jeho okolí je někdo, kdo je zcela fit, ale má dost problematický charakter, který veškeré své břímě naložil na svého citlivějšího spolubližního. Ne, nechci se pouštět do nějaké diagnózy konkrétních případů, to nechám povolanějším nebo těm dravějším, těm, kteří všechno ví a na všechno mají titul. Já to můžu hodnotit ze zpětného pohledu a taky podle faktorů, které ostatní, třebas i lékaři, nevidí, nebo je nepovažují za důležité.
A to je právě to jádro pudla. Tenhle článek píšu s tím rizikem, že mě někteří prostě označíte za čarodějnici. S tím už jsem smířená. Většinou ty hony na čarodějnice stejně vznikaly jen ze strachu. Ze strachu z neznámého moc ne, spíš ze známého. Protože ty ženský, bylinářky, často znaly pravdu o svých bližních. Myslím, že se lidé toho, co vědí, bojí daleko víc než toho, co neví. Myslíte si, že lidé o sobě neví, jací jsou? Myslíte si, že někdo netuší o tom, co druhým způsobuje svým slovním napadáním a šikanou? Ví to až moc dobře. Jen se bojí toho, že by to věděli taky ostatní. Že by se to řeklo veřejně, protože lidi okolo to stejně ví taky.
U psychosomatiky si myslím, že je hlavní nástroj řešení všechno říct, netutlat to v sobě. Dát to vědět na veřejnost, ať se ty příčiny jasně označí a ví se o nich. Proto to dělám s tímhle článkem, aby se o tématu co nejvíce mluvilo. Myslím, že ten veřejný pranýř si zaslouží právě ti lidé, kteří si myslí, že mohou potají v soukromí škodit druhým lidem. Dneska se tomu říká pasivní agrese, ale já bych o tom řekla, že je to až moc aktivní agrese. Pokud se vám něco povede a vždycky se ve vašem okolí najde někdo, kdo se to snaží snížit nebo zkazit, nebo hned se vytasit s něčím podobným, aby vám tu radost vzal nebo zkazil, asi je to agrese hooodně aktivní, nemyslíte?
Moc bych si přála, kdyby si lidé uvědomili, že to, co dělají druhým, aby z toho měli nějaké výhody, třebas z toho, že je předběhnou nebo je dokonce pohřbí někde v propasti veřejného nevědomí, když se jim snaží zkazit pověst, že se jim to vrátí. I s úroky. Někteří o tom mluví jako o karmě, jiní jako o osudu, někdo o pekle. Já si myslím, že tím prostě ubližují sami sobě. I když jsou to mnohdy lidé bezohlední a tupí a těší je pouze to, když se do plusu změní jejich stav účtu, ale stejně nejsou ze dřeva nebo z ocelové trubky. V každém z nich je takové malé škemravé dítě, které touží hlavně po pozornosti a lásce a tu tímhle rozhodně od nikoho nedostanou. A doufám, že ji vy, kteří máte náběh na nějakou nemoc, taky už nikomu jinému, než sobě nedáte. Celý život jste žili pro druhé, teď prosím žijte zase pro sebe. Zasloužíte si to. Fakt.
Všem, kteří jsou hodní a citliví lidé přeji dlouhý a šťastný život, a těm druhým nepřeji vůbec nic, ještě bych pocítila jejich obhroublost, chamtivost a bezohlednost a jim by se ulevilo a o to opravdu nestojím.
