Článek
Když mu bylo osmadvacet, stal se Bedřich Majer z tovaryše cihlářským mistrem. Stal se tím, kdo hledá správnou hlínu. Tu, která po vypálení vydrží navždy. Proto odešel z Detmoldského knížectví do dalekých Čech. Proto skončil v Podmoklech, na panské půdě, kde slíbil vyrábět cihly pro nový pivovar. Z rodné Privichajdy s sebou přivezl jen evangelickou bibli a staré, hluboké přesvědčení, že člověk musí zanechat po sobě něco, co přetrvá. Dům. Zeď. Dějiny z pálené hlíny.
Dne 27. září 1867 byl v stěny, kterou na okraji lesa spolu se svými pomocníky odhalil. Stěna byla strmá a voněla vlhkým, živým podložím. Sahal do ní holýma rukama, mačkal hmotu mezi prsty. Byla to dokonalá směs – písek, který zajišťuje pevnost, a jíl, který dává tvarovatelnost. V tu chvíli to věděl. Z této hlíny povstane něco, co nezničí ani oheň, ani čas.
Nad hlavou mu zakřičel pomocník. „Pane mistr! Stěna!“
Bedřich se podíval vzhůru. Viděl jen obrys hlavy proti jasnému zářijovému nebi. Pak to nebe zmizelo. Zazněl podivný zvuk, jako by se země převracela ve spánku. Tma, tlak, absolutní tíha. Obklopila ho hlína, která ho měla pohřbít.
Nahoře řvali, odhazovali zem lopatami, volali jeho jméno. Našli ho až za hodinu. Ležel v dutině, kterou pád zeminy vytvořil, sražený velkou tíhou. Tvář měl klidnou, ústa se dotýkala hlíny, jako by ji líbal. Už nedýchal.
Pohřeb na evangelickém hřbitově na Spálově byl prostý. Říkali, že se udusil následkem zasypání hlínou. Zapsali to tak. Zapsali datum.
Zápis v matrice říkal, že zemřel. Nebyla to pravda. Jen navždy splynul s hlínou, která byla jeho životem.
matriční zápis o smrti Bedřicha Majera
---
Psychogenealogický rozbor případu Bedřicha Majera
Jeho „zadušení“ hlínou lze chápat jako naplnění i osvobození zároveň. Naplnění, protože zemřel přímo při hledání dokonalé hlíny – jako pravý cihlář, který obětoval život svému poslání. Zároveň jde o osvobození, protože se tím konečně zbavil nesnesitelného břemene povinnosti něco vytvářet a zvěčňovat. Hlína, celoživotní objekt jeho snahy o kontrolu a přetváření, se v rozhodující chvíli proměnila z nepoddajné suroviny v přijímající náruč, která jeho úsilí ukončila.
Bedřichovo „poselství“ by se mohlo přenést dál jako nevědomý rodinný příkaz:
- Příkaz k Výjimečnosti: „Tvá hodnota je podmíněna tím, zda po tobě zůstane STOPA. Běžná, poklidná existence není dost.“ Potomci by mohli trpět přehnanou ambiciózností nebo naopak paralyzujícím strachem ze selhání.
- Příkaz k Obětování: „Opravdové naplnění přichází až za hranicí vyčerpání. Láska k dílu je důležitější než láska k životu.“ To může vést k workoholismu, zanedbávání rodiny a zdraví, jakožto k opakovanému scénáři obětování se na oltáři „poslání“.
- Příkaz k Hledání (Nenalezení): Život je nekonečné hledání „dokonalé směsi“ – ideálního partnera, práce, stavu bytí. Potomci by mohli být věčnými hledači, kteří nedokážou ocenit a žít to, co již mají, protože to nikdy není „to pravé, co přetrvá“.
- Strašidlo Násilného Klidu (Náhlého Konce): Skrytý vzorec: „Když konečně najdeš to, co hledáš, přijde konec. Dokonalost = Smrt.“ To může podvědomě vést k sabotování vlastního úspěchu, strachu z naplnění, nebo naopak k riskantnímu chování – protože podvědomě touží po tom „konečném objetí“, osvobození od břemene, které zdědili.
Úkolem potomků není dokončit jeho nedokončené dílo, ale rozpoznat a přepsat tento skrytý rodový scénář. To znamená:
- Přehodnotit "Výjimečnost": Přestat hledat STOPU a začít budovat DOMOV – vnitřní i vnější. Uznat, že hodnota člověka nespočívá v pomníku, který po něm zůstane, ale v kvalitě přítomného okamžiku, který prožívá sám a sdílí s ostatními. Být "dost" už ve své obyčejné, žijící podobě.
- Přerušit "Obětování": Oddělit lásku k dílu od sebezničení. Péče o život – svůj vlastní a životy blízkých – není překážkou naplnění, ale jeho nejhlubší podmínkou. Skutečné naplnění přichází z rovnováhy, nikoli z vyčerpání.
- Ukončit "Hledání": Přijmout, že "dokonalá směs" je iluze, která odvádí od života. Úkolem je přestat hledat "to pravé, co přetrvá" a začít tvarovat a oceňovat to dobré, co již je. Dokonalost je nepřítel dobrého a živého.
- Očistit se od "Strašidla Klidu": Pochopit, že klid nenastává až po nalezení dokonalosti či po smrti. Klid je odvaha žít s nedokonalostí. Je to schopnost spočinout v procesu, aniž by byl podmíněn konečným výsledkem. Rozvázat prokletí, že úspěch přináší zkázu, a dovolit si zažívat radost a naplnění bez strachu z pomyslného "trestu".
Cesta ke svobodě pro ně tedy vede skrze vědomé přijetí pomíjivosti. Nejodvážnějším aktem vzpoury proti Bedřichovu příkazu by bylo záměrně zanechat stopu něžnou a pomíjivou – vřelou vzpomínku, předanou dovednost, obnovený kus země – a být s tím v naprostém souladu. Teprve tehdy by se mohli osvobodit od tíhy hlíny a najít vlastní, lehčí půdu pod nohama.
