Jen holka

Těchonín, 24. prosince 1669

V hlubokém sněhu před chalupou přešlapoval hospodář Mikoláš Kaufman. S každým tlumeným výkřikem, který bylo slyšet skrze malé okénko světnice, se jeho čelist pevně sevřela. Mezi prsty mu poskakovaly korálky růžence, ale slova modlitby se mu v ústech měnila v beztvarý strach.

Uvnitř bylo horko a napětí jako v peci. Barbora Kaufmanová svůj nový výkřik dusila do zmačkaného plátna. Porodní bába, stará Šimková, s rukama zkušenýma po stovkách dětí, tentokrát nepracovala jen rukama.

Její oči byly upřené někam za stěny světnice. „Tak, tak, panímámo, tlačte… ale to je znamení, to je psáno… V takový den? V takovou noc? Spasitele porodíte,“ šeptala bába Šimková najednou pevně, jako by četla z neviditelné knihy. Položila vrásčitou dlaň na Barbořino obtěžkané břicho. „Cítím to. Není to obyčejné dítě. Dnes se rodí Pán. V naší vsi. Ve tvém lůně.“

„To… to je bláznovství,“ vydechla Barbora mezi dvěma stahy. „Jen… jen mi pomoz!“

Ale bábin duch byl u betlémských jeslí. Mumlala o hvězdě, o pastýřích, o tom, že si budou lidé chodit pro požehnání k těchonínskému dítěti. Hodiny plynuly, svíce odhořívaly, a až s prvním šedavým rozbřeskem štědrého rána, to přišlo. Jeden poslední bolestný výdech a do rukou báby Šimkové sklouzlo drobné tělíčko.

Ticho. Pak tenký, dětský křik.

Bába Šimková rychlým, rutinním pohybem očistila obličej a pohledem sklouzla k pohlaví dítěte. Její oči, před chvílí ještě zářící nebeským vytržením, zkoumavě, napjatě sestoupily k realitě pohlaví. A zhasly.

„Holka“, řekla krátce. Bylo to suché, nesmírně unavené slovo. Slovo, které bylo výsměchem všem proroctvím. Jen holčička. Obyčejné, zranitelné děvčátko, které teď křičelo svůj obyčejný hlad a vztek.

Podala dítě své pomocnici a zachmuřeně se zabalila do své šály. Shrbená pod tíhou svého omylu, vyšla ven. Šla domů, do svého vyhaslého zklamání.

Když Mikoláš zaslechl dětský pláč, tělo mu povolilo úlevou. Vešel dovnitř. Uviděl svou ženu, vyčerpanou, ale živou, a v její náručí malou, svraštělou bytůstku zabalenou do čistého plátna.

„Zuzana,“ zašeptala Barbora unaveně. „Ať nese jméno po mé matce.“

Mikoláš přikývl a pohladil drobnou tvářičku své dcery. Venku začínal Štědrý den. V Betlémě se narodil Spasitel, ale zde, v Těchoníně, přišla na svět Zuzana Kaufmanová – obyčejné dítě, jehož příchod naplnil chalupu obyčejnou, pozemskou láskou.