Článek
Neříkejte, že jsem krutá. Jen přicházím, když nadejde čas.
Byla únorová noc v Poříčí. Studená tak, že i dech zůstával viset ve vzduchu jako krátká modlitba. Chalupa Jana Müllera byla tichá, jen pod okny skřípal sníh a uvnitř dohořívala svíce. Sedlák. Šestašedesát let. Ruce ztvrdlé od práce, záda ohnutá, ale duše zvyklá na řád — na jaro, léto, sklizeň i zimu.
Já si na roční doby nepotrpím.
Přišla jsem tiše, jak to umím. Bez hrozivého rachotu, bez mávání kosou. Lidé si mě tak rádi malují — kostru s prázdnými důlky místo očí, jak seká životy jako přezrálé klasy. Pravda je prostší. Já nic nesekám. Já jen zavírám dveře, které už nemohou zůstat otevřené.
Jan už byl unavený. Srdce mu bilo nepravidelně, dech se zkracoval. Když jsem se posadila k jeho loži, podíval se na mě klidněji, než byste čekali. Lidé, kteří celý život pracovali s půdou, vědí, že všechno má svůj čas. I sklizeň.
Venku mezitím běžel farář. Snažil se. Opravdu se snažil. Slyšela jsem jeho kroky ve sněhu, zadýchaný dech, šustění sutany. Bylo to těsné — patnáct kroků. Patnáct lidských kroků mezi povinností a věčností.
Ale já nečekám na lidské kroky.
Když jsem Jana vedla pryč, dům naplnil pláč. Ten zvuk znám. Provází mě po staletí. Není mi lhostejný, jak si někteří myslí. Jen vím, že bez něj by láska nebyla láskou.
Farář pak do matriky zapsal, že „usnul v Pánu okolo půl desáté“. Omlouval se, vysvětloval, že přišel pozdě. Lidé potřebují důvody. Potřebují řád i v chaosu poslední chvíle. A tak psal o spěchu, o běhu, o těch patnácti krocích.
Já si pamatuji jiný obraz.
Muž, který naposledy vydechl v domě, kde prožil celý život. Ticho, které nebylo děsivé, jen konečné. A pak lehkost — jako když po dlouhé zimě roztaje sníh.
Nejsem nepřítel. Jsem poslední kapitola.
A v únorové noci v Poříčí jsem jen otočila stránku.
matriční zápis
