Mohla být slavnější než Emil Holub

Byla to jen krátká zpráva. Několik řádků v novinách z ledna 1894.
„Jistá dáma z Čech…“

Beze jména. Bez minulosti. Jen s příběhem, který končí v daleké Africe.

Dlouho se zdálo, že to je všechno. Zapomenutý osud, ztracený mezi řádky starého tisku. Jenže o více než sto let později se ten příběh znovu vynořil.

A byl ještě neuvěřitelnější, než se zdálo.

Podle historika Jaroslava Olšy nešlo o žádnou náhodnou cestovatelku. Žena, která vystupovala pod jménem „Hlaváčková“, si prý vytkla cíl, který byl na konci 19. století téměř nepředstavitelný:

Přejít Afriku pěšky. Bez prostředků. Sama.

Ne jako součást expedice. Ne s podporou koloniální správy. Ale jako někdo, kdo se prostě vydal na cestu — a šel. Z Kapského Města na sever. To už není jen odvážné rozhodnutí. To je něco na hranici posedlosti, vzdoru nebo zoufalé svobody.

Její stopa končí v místě zvaném Fort Anderson, na území dnešního Malawi. Malárie. Smrt daleko od domova. A pak ticho. Žádné jméno. Žádná rodina. Žádná vzpomínka.

Jen jeden vzkaz, který do Čech poslal Emil Holub — muž, jehož jméno dnes zná každý, kdo se kdy zajímal o Afriku. Právě on upozornil na její smrt a požádal, aby se přihlásili její příbuzní. Nikdo se nepřihlásil.

Možná proto, že jméno „Hlaváčková“ nebylo její skutečné.
Možná proto, že odešla bez rozloučení.
Možná proto, že svět tehdy nebyl připravený takový příběh zaznamenat.

A možná proto, že některé příběhy se záměrně ztrácejí. Zůstává jen představa ženy, která kráčí africkou krajinou. Bez zázemí, bez jistoty, bez návratu. Jen s cílem někde na obzoru.

Kdo byla? Zdálo by se, že tím příběh končí.

*

Jenže některé příběhy nezmizí. Jen čekají.

Zaujal mě. Při dalším pátrání se začaly objevovat nové stopy. Nejprve nenápadné. Odkazy v odborných studiích, poznámky na okraji, zapomenuté články.

Historik Jaroslav Olša upozornil na zmínku o ženě, která se měla pokusit projít Afriku pěšky — bez prostředků. To samo o sobě působilo téměř neuvěřitelně.

Pak se objevila další stopa.

Studie Mikea Bamforda, věnovaná úmrtí ženy ve Fort Anderson, najednou přinesla konkrétní jméno. Píše, že Anna Marie Hlawaczek, která se narodila ve Vídni, zemřela ve Fort Anderson v okrese Mulanje dne 22. září 1893 ve věku 44 let, když se pokoušela dojít pěšky z Kapského Města do Káhiry jen s věcmi ve dvou koších. V úmrtním záznamu je její povolání uvedeno jako: explorer - cestovatelka.

A ještě jeden zdroj. Zapomenutý novinový článek z roku 1895, psaný německy, s nenápadným názvem „Vídeňanka jako cestovatelka do Afriky“. V něm se poprvé objevuje životní příběh ženy, která se narodila jako Anna Gabriel a později přijala jméno Hlawaczek.

Tři zdroje. Tři stopy. Tři úhly pohledu na tentýž příběh.

A mezi nimi se začíná rýsovat postava, která byla dlouho bezejmenná.

Ve fejetonu „Vídeňačka v Africe“ v novinách Freie Stimmen ze dne 4. července 1895 se píše, že…

... Anna Marie Hlawaczek se narodila 19. března (chybně) 1849 ve vídeňské všeobecné nemocnici ve jako nemanželská dcera služebné Anny Gabriel.

Její příchod na svět byl od počátku poznamenán tragédií – matka brzy zemřela. Ještě předtím však stačila uzavřít 13. září 1852 sňatek s ševcovským tovaryšem Martinem Hlawaczkem. Malá Marie byla po svatbě dodatečně legitimizována. Ačkoliv byl její otec chudým ševcem, snažil se dceři zajistit lepší budoucnost, než měl sám.

Marie byla mimořádně nadaná. Už v dětství vynikala ve škole a rychle se učila jazykům – francouzštině, později italštině, maďarštině a angličtině. Vedle toho studovala hru na klavír a zpěv. Na konzervatoři patřila k nejtalentovanějším studentkám. Spolu se svou přítelkyní Leopoldinou Hofmann sdílela sny o budoucnosti daleko za hranicemi Vídně. Zatímco její přítelkyně snila o pohádkovém osudu, Marie toužila po světě.

Po dokončení studií odešla Marie do Ruska, kde vystupovala jako zpěvačka. Na zpáteční cestě zůstala v Černovicích (Czerniewice, Polsko), kde působila jako vychovatelka u anglického inženýra pracujícího na železnici. Zde si vydělala první vlastní prostředky.

Následně odešla do Drážďan, aby si prohloubila hudební vzdělání, a v Berlíně se dostala na významná jeviště, kde získala angažmá. Její život však zůstal neklidný. Střídala zaměstnání i místa, pracovala jako učitelka, vychovatelka i umělkyně a opakovaně začínala znovu. Postupně se v ní začala prosazovat touha po ještě větší změně – po odchodu, který by byl definitivní.

Nakonec se rozhodla opustit Evropu. Bez jistoty, bez zázemí a téměř bez prostředků se vydala na cestu, jejímž cílem bylo projít Afriku pěšky. Takový plán byl i na konci 19. století mimořádný – a pro ženu téměř nepředstavitelný.

Jak šla Afrikou: cesta dlouhá tisíce kilometrů

Její plán zněl jednoduše: projít Afriku z jihu na sever. Ve skutečnosti to znamenalo vydat se na cestu dlouhou tisíce kilometrů — bez jistoty, bez zázemí a téměř bez prostředků.

Pravděpodobně začala v Kapském Městě, tehdejší bráně do jižní Afriky. Odtud směřovala na sever do vnitrozemí. Už první etapa mohla měřit kolem 1 000 kilometrů — přes oblast Kimberley a dál do dnešní Botswany. Krajina se zde mění v suché savany a polopouště, kde vzdálenosti mezi osadami znamenaly dny pochodu.

Další úsek vedl přes území dnešního Zimbabwe. Zde se pohybovala po zavedených obchodních trasách, které spojovaly vnitrozemí s pobřežím. I tak šlo o stovky dalších kilometrů, často v náročném terénu a pod tropickým sluncem.

Jednou z největších překážek byla řeka Zambezi. Široký tok bez mostů, nebezpečný proud a nutnost spoléhat na pomoc místních. Její překonání znamenalo, že se dostala hluboko do střední Afriky.

Odtud pokračovala směrem k dnešnímu Malawi. Poslední etapa, vedoucí do oblasti Mulanje, mohla představovat dalších 500 až 800 kilometrů. Právě zde se nacházela britská stanice Fort Anderson — místo, kam dorazila vyčerpaná a nemocná.

Celkově tak mohla ujít přibližně 2 500 až 3 000 kilometrů. To není jen pokus o cestu. To je výkon.

Nešla neznámou divočinou. Postupovala po stezkách obchodníků, mezi karavanami a misijními stanicemi. Přesto byla odkázána sama na sebe — na svou schopnost přežít, domluvit se a pokračovat dál. Každý kilometr znamenal další den nejistoty.

A přesto šla. Až do místa, kde její cesta skončila. Došla až do oblasti Fort Anderson. Zde její cesta skončila. Dne 22. září 1893 zemřela ve věku 44 let na malárii.

Z nemanželského dítěte se stala ženou, která došla až na okraj tehdejšího světa.

A možná je na tom všem nejpodivnější právě to, kde ten příběh začal. U několika řádků v novinách. U prosby Emil Holub, aby se přihlásili příbuzní neznámé cestovatelky. Nikdo se nepřihlásil. Holub tehdy nevěděl, kdo byla. Měl jen zprávu o smrti a jméno, které možná ani nebylo pravé.

Dnes už víme víc. Známe její jméno. Její dětství. Její cestu. Víme, odkud vyšla i kam došla.

A přesto v tom příběhu něco zůstává stejné. Ta samota. Ta vzdálenost. A ta otázka, kterou Holub položil jako první — a která zůstává i po více než sto letech: Kdo byla ta žena, která se vydala pěšky přes Afriku?

Možná už máme na ledacos odpověď. Ale její příběh zůstává stále tajemný.