Článek
Kolín, 12. května 1723.
V jednom z domů nedaleko rynku leží muž, o němž víme jen tolik, kolik dovolí matrika. Jmenuje se Václav Novák. Je mu kolem šedesáti let. Slouží u žida – tak je to zapsáno – ale nikdo neví, jak dlouho. Možná roky, možná jen poslední část života. Takové věci se do knih nepsaly.
Toho dne uklízel v obchodě, zametal prázdné police a žaludek se mu kroutil hlady. A vtom! Vzadu v rohu se hrčí syreček plný prachu. Nevypadal nebezpečně. Prostě jako prach, který se v domech usazuje všude – na trámech, na policích, na jídle. Václav popadl syreček a jedl. A pak přišla slabost. Nevolnost. Tíha na prsou. Něco se pokazilo, ale nebylo co napravovat.
Kněz přišel včas na to, aby zaznamenal poslední věci, které církev zaznamenat chtěla. Václav byl při smyslech. Vyznal se, přijal poslední pomazání. Ke svátosti přijmout nemohl – nemoc byla silnější než tělo. V zápise stojí, že „nemoh pro dávení communicírován býti“.
Krátce poté dokonal život.
Pohřben byl u svatého Jana. V matrice po něm zůstalo několik řádků inkoustu: datum, jméno, okolnost smrti.
Až tam, na okraji lidského života, je dopsáno vysvětlení: syrečky byly posypány utrejchem proti myším. Prach nebyl prachem. A Václav Novák to nevěděl.
matriční zápis s přepisem textu
