Článek
Říkají, že jsem ho měla víc hlídat.
Že jsem ho neměla nechat jít spát na dvůr.
Že jsem měla poznat, co se mu honí hlavou.
Jako bych to věděla.
Sedmého června přišel domů opilý. Nebylo to poprvé. Byl unavený, celé dny u soukenického stavu, pot, prach, práce. Ve světnici bylo těžko dýchat. Řekla jsem, že je tu horko. Odpověděl, že půjde spát ven.
To bylo všechno.
Ráno jsem ho našla.
Seděl na hlíně, hlavu nakloněnou, jako by spal. Jenže nespal. Provaz byl tenký. Stačil.
Nejdřív jsem nekřičela. Jen jsem si sedla. Pak začali chodit lidé.
A pak začali mluvit.
Nejhorší nebyla smrt.
Nejhorší bylo to slovo.
Sebevrah.
To slovo nás mělo vyvést za hřbitovní zeď. Mě i děti. Mělo nás oddělit od ostatních, jako by jeho čin byl nakažlivý. Sebevrazi se nekropí. Nepohřbívají jako ostatní. Nedostanou kříž. Nedostanou modlitbu.
Říkala jsem si, že ho odvezou někam stranou. Že já půjdu za rakví sama. Že se za mnou budou zavírat vrata.
Ale pak přišel purkmistr.
Mluvil s farářem dlouho. Neslyšela jsem všechno, jen útržky. „Pilný… spořádaný… nikdy nebylo nic zlého slyšet… povinnostem katolického křesťana vždy zadost činil…“
Mluvili o něm, jako by tam ještě stál. Jako by nebyl jen tím jedním činem.
Když jsme přišli ke hrobu, všimla jsem si, že jsme za zdí. Tady se pohřbívali ti, o nichž se nemluvilo. Nekřtěňátka. Ti, kdo zemřeli bez svátostí. A někdy i ti, kdo si sáhli na život.
Muži drželi rakev na ramenou. Byli zticha. Nikdo se mi nedíval do očí.
Farář otevřel knihu. A pak udělal něco, co jsem nečekala. Zvedl kropenku.
Voda dopadla na hlínu.
Slyšela jsem, jak kapky syčí o čerstvě vykopanou zem. Bylo to tiché. Nikdo neřekl ani slovo. Ale já věděla, co to znamená.
Nemuseli to udělat. U sebevrahů se to nedělá.
Jenže oni to udělali.
Nevím, co nás čeká teď.
Vím jen, že lidé si budou šeptat. Děti to uslyší. Až půjdou kolem hřbitova, někdo jim ukáže místo za zdí. Budou říkat: tady leží ten, co to udělal. Ale budou také říkat: byl to dobrý člověk.
A to je víc, než jsem si toho rána dokázala představit.
Když hlína začala dopadat na víko rakve, držela jsem kapesník u úst, aby nebylo slyšet, jak se mi třese dech.
On už nemůže nic vysvětlit.
Já budu muset žít dál. Se jménem, které zůstalo.
A s vědomím, že nad jeho hrobem přece jen zazněla modlitba. Že nebyl vymazán.
Že i za hřbitovní zdí dopadla svěcená voda.
sebevrah
V 19. století se vykropení hrobu sebevraha neprovádělo. Zápis výslovně uvádí, že k tomuto kroku došlo teprve na doporučení purkmistra, protože zemřelý byl považován za spořádaného a dobrého křesťana.
