Článek
Jarní tání a lijáky daly jeho poklidným vodám nečekanou sílu, a tma, ta byla naprostá, zalila břehy jako hustý inkoust.
Když se loď převrátila, nebyl to strach, co Kašpara ovládlo. Prsty se mu zařízly do dřeva tak, že cítil třísky pod nehty. Držet. Jen držet. Nohy marně hledaly oporu v kalném proudu. Celý jeho svět se zúžil na kontakt ruky s mokrým dřevem a na vzdalující se černý obrys mlýna. Mozek, ten obvyklý rušič myšlenek, zmlkl. Byla tu jen řeka, temnota a jeho vůle.
Psychologický rozbor: První fáze – Instinktivní boj
Nešlo o hrdinství. Kašpar nebyl v tu chvíli ani čeledínem, ani synem, ani mužem. Byl souborem svalů a šlach napojených na jediný příkaz: přežít. Tento stav čistého bytí mohl být paradoxně téměř mírumilovný – osvobození od veškeré zodpovědnosti, od minulosti i budoucnosti. Jenže Labe, byť nebyla dravou bystřinou, měla jinou zbraň: nekonečnou, chladnou vytrvalost.
Hodiny? Minuty? Čas ztratil smysl. Studená voda mu pomalu kradla teplo z končetin, přetvářející nejprve bolest na tupou necitlivost. A s fyzickým vyčerpáním se pomalu vracelo vědomí. Vracel se Kašpar. Muž, který slíbil mlynářovic dceři, že jí z města přiveze stuhu. Tato vlna osobní identity byla nebezpečnější než proud. S sebou přinesla první otázku: Proč se to stalo? A s ní první jiskřičku pochybnosti.
A pak je uviděl. Světla. Ne jasná, ale matné, oranžové teplo plamene svíček nebo kahanců za okny vsi.. Byla tak blízko. Měl pocit, že by do nich dokázal dohodit kamenem. Naděje, která vzplála v jeho hrudi, byla tak prudká a fyzická, že mu na okamžik vrátila sílu do ztuhlých paží.
Zaplaval po dechu. „Pomóc!“ Z hrdla mu vyšel chraptivý, rozbitý výkřik, který se ztratil v šumu větru a šplíchání vody o jeho tělo. „Pomóóóc!“ křičel znovu, zoufaleji. Jedno z oken se na okamžik zatmělo – možná šel někdo kolem. Možná se jen mihla stínem loď. Kašpar vykřikl ze všech sil, co mu zbývaly. Okno zůstalo temné. Žádná dvířka se neotevřela. Žádná pochodeň se neobjevila na břehu.
Psychologický rozbor: Agonie naděje a sociální smrt
Toto je bod zlomu, kde se fyzický boj mění v psychologické mučení. Naděje, která Kašparovi dala sílu, se nyní obrátila proti němu a vysála z něj poslední zbytky energie rychleji než ledová voda. Byl ještě naživu, ale již začal umírat – přestal být člověkem, který může očekávat pomoc, a stal se pouhým předmětem v proudu, hlasem bez odpovědi v noci.
Síla opustila jeho prsty. Uvolnily se jeden po druhém, jako by patřily někomu jinému. Přestal kopat. Proud ho odnášel od světel zpět do středu širokého, černého Labe. A pak přišel zvláštní klid. Strach zmizel. Věděl, co přijde. Věděl to s naprostou jistotou. Chlad už nepociťoval; místo toho jej obklopilo podivné, rozptýlené teplo, jako by se celá řeka náhle změnila ve vlažnou lázeň. Neměl už sílu na hněv, na smutek. Pouze na přijetí.
Psychologický rozbor: Přijetí a neurochemie konce
Tento klid není metafora. Při těžké hypotermii a vyčerpání dochází k paradoxnímu jevu „pocitu tepla“, kdy tělo v křeči vyžene zbytek krve z končetin k životně důležitým orgánům. Mozek zároveň, v poslední snaze zmírnit utrpení, zaplaví systém endorfiny. Vědomí se rozplývá, vnímání reality se mění. Kašpar možná přestal vnímat sebe jako jednotlivce. Jeho „já“ se mohlo rozpustit v šumu řeky, v temnotě, v oněch vzdálených světlech. Byla to poslední milost těla vůči mysli. Fyzické utonutí, k němuž došlo o chvíli později, bylo pouze formálním potvrzením konce, který jeho psyché již přijala.
„…nemajíce žádné pomoci, utonuti musel…“ zapsal později farář do kroniky. Stroze, jako fakta. Nepochopil, že to, co zabilo Kašpara ze Zálabského mlýna, nebyla jen voda. Byl to přesný sled událostí: chlad, který oslabil tělo; tma, která vzala orientaci; a především světla ve vsi – důkaz blízkosti lidského světa, který jeho volání ignoroval. T* byl ten vražedný kombinovaný úder. Samotné Labe by ho možná jen unavilo a vyvrhlo na některém z mělčin. Ale Labe spolu s nevyslyšeným voláním do tmy – to bylo osudové.
A tak byl dne 24. téhož měsíce pohřben u Matičky boží. Bylo mu třiatřicet let. Ve vsi se možná šeptalo o nešťastné náhodě, o tom, že měl smůlu. Ale pravda byla jiná. Pravda byla v tom, že někdy smrt nepřichází v bouři, ale v tichu mezi dvěma výkřiky. V prasklině mezi instinktem k životu a okamžikem, kdy člověk pochopí, že jeho hlas nikdo neslyší. A pak se rozhodne přestat volat navždy.
Zápis
