Macinka se znovu opřel do prezidenta. Tentokrát byl záminkou návrat Čechů z Blízkého východu

Jedna věta z facebookového statusu, pár tisíc Čechů v krizové oblasti a prezident na cestě do Pobaltí. Na první pohled jednoduchý konflikt. Jenže když se odhlédne od emocí, ukáže se mnohem složitější obraz.

Výrok o „hloupostech“ se stal záminkou pro celou bouři. V bilančním rozhovoru v České televizi 8. března ale Petr Pavel repatriační lety za „hlouposti“ neoznačil.

Mluvil hlavně o vztahu k vládě, bezpečnostní politice a o SMS kauze spojené právě s Petrem Macinkou. Slovo „hlouposti“ použil pro textové zprávy a jejich obsah, ne pro záchranu lidí v nouzi.

O den později však ministr zahraničí Petr Macinka na Facebooku napsal, že prezident považuje za „hlouposti“ právě repatriační lety, a přidal dramatickou větu o „jediném letadle, které má příslušná povolení“. Tato interpretace stojí v přímém rozporu s tím, co zaznělo v televizním rozhovoru.

Macinkovo tvrzení je výslovně nepravdivé. A právě tady se začíná odhalovat problém, který už dávno přesahuje osobní averzi mezi dvěma politiky.

Paradox je o to ostřejší, že tenhle útok přichází od člověka, který repatriace služebně řídí. Organizační schéma ministerstva zahraničí k 18. prosinci 2025 uvádí Petra Macinku jako ministra zahraničních věcí a místopředsedu vlády.

Stejné ministerstvo provozuje systém dobrovolné registrace cestovatelů DROZD, přes který úřad rozesílá hromadné SMS a e‑maily lidem v krizových oblastech a koordinuje jejich návrat domů. Právě tudy se lidé v nouzi dozvídají, kdy a jak se mohou dostat zpět.

Upozornění ministerstva zahraničí pro cesty do regionu Blízkého východu navíc přímo spojuje informace z DROZDu s organizací repatriačních letů. Když tedy Macinka používá repatriaci jako kladivo na prezidenta, útočí vlastně na vlastní práci a na systém, který sám vede.

Celý střet přitom zakrývá jasný právní rámec, který stát pro takové situace nastavuje. Zákon č. 150/2017 Sb. o zahraniční službě ukládá ministerstvu zahraničí povinnost chránit české občany v zahraničí, poskytovat konzulární službu, řešit mimořádné události a poskytovat konzulární ochranu, což v praxi zahrnuje i evakuace a repatriační lety.

Ministerstvo zahraničí přes ambasády organizuje pomoc, zatímco dopravní airbusy A‑319CJ vlastní a provozuje armáda podřízená ministerstvu obrany, které zajišťuje jejich nasazení podle dlouhodobých smluv. Nejde tedy o osobní show ministra ani prezidenta, ale o fungování robustního, zákonem popsaného mechanismu, který mezitím v tichosti běží, a přesně na ten se teď podíváme zblízka.

Za velkými slovy na sociálních sítích už běží velmi konkrétní operace. Deset vládních repatriačních letů už přivezlo do Česka více než 1500 lidí z Blízkého východu.

Ve stejném souhrnu ministerstvo zahraničí informuje, že v systému DROZD zůstává v regionu kolem 3030 registrovaných českých občanů a že nejvíce lidí se ve skutečnosti vrací komerčními lety aerolinek typu Smartwings. Stát v oficiální komunikaci proto výslovně doporučuje, aby ti, kdo mohou, využili i běžné linky z Dubaje a dalších letišť, místo aby pasivně čekali na vládní speciál.

Repatriace v tomhle kontextu neznamená zázračný „prezidentský autobus“, ale organizovaný návrat občanů z krizové oblasti všemi dostupnými cestami, státními i komerčními. Úkol zní jasně, dostat lidi domů, ne zaplnit jedno konkrétní letadlo.

Armáda ČR přitom nespoléhá na jeden magický stroj, ale na celou malou flotilu. Vzdušné síly disponují dvojicí dopravních letounů Airbus A‑319CJ, evidenčních čísel 2801 a 3085, které od roku 2007 vozí ústavní činitele, vojáky i evakuované civilisty.

Po modernizaci unesou v různých konfiguracích přibližně 78, respektive 100 cestujících, od luxusnější VIP verze až po „economy“ uspořádání. V aktuální operaci navíc armáda nasazuje i turbovrtulové letouny CASA C‑295, které doplňují airbusy na kratších trasách.

Mýtus „jediného letadla s povolením“ se proto rozpadá hned ve chvíli, kdy si člověk prohlédne reálný letový park. Jenže klíčový problém neleží v hangáru, ale na stole úředníka v cizí zemi, a právě tam se příběh láme.

Skutečnou překážku neskrývá číslo trupu, ale papír na stole. Každý mimořádný let do Jordánska, Egypta nebo Ománu potřebuje přeletová a přistávací povolení jednotlivých států, bez kterých letoun nesmí startovat ani přistát. Armáda a diplomacie tomu říkají diplomatic clearance.

Podle vyjádření ministra Macinky musely oba větší stroje i jedna CASA nejprve odletět na Krétu a tam několik hodin čekat právě na ta poslední povolení, než mohly pokračovat pro Čechy do Ammánu nebo Káhiry. Státní lety tak připomínají složitější šachovou partii než běžná linka, každá změna trasy znamená nová jednání a nové razítko.

Jak ukazují reportáže a výpovědi cestujících, právě tato povolení rozhodují o minutách i hodinách, ne prezidentova cesta do Pobaltí. Vliv prezidentské mise na tempo repatriací se tak ve světle těchto faktů výrazně zmenšuje.

Tenhle mechanismus dostal konkrétní tvář v reportážích z prvních březnových dní. Kamery zachytily unavené rodiny s malými dětmi, které na mezizastávce čekaly dlouhé hodiny v letadle CASA i na letišti na Krétě, protože úřady na trase stále řešily přeletová povolení.

Lidé v rozhovorech popisovali únavu a nejistotu, zatímco ministerstvo zahraničí i sám Macinka vysvětlovali, že hlavní zdržení způsobuje právě proces diplomatické povolení, nikoli to, jestli konkrétní airbus zrovna vezme prezidenta, nebo rodiny na dovolené.

V diskusích ale často vítězí jednodušší příběh o „jediném letadle“, který se šíří mnohem rychleji než složitá realita šachování s povoleními, a přesně tam začíná druhá polovina celé kauzy.

V komentářích se opakuje stejný motiv: „Kdyby si Pavel nevzal letadlo, už jsme dávno doma.“ Lidé tak berou Macinkovu větu o „jediném letadle, které má příslušná povolení“ doslova a představují si celou repatriační operaci jako frontu na jeden stroj.

Data armády přitom jasně ukazují střídání dvou airbusů A‑319CJ a nasazení dalších letounů CASA při návratech z Ammánu či Káhiry. Politická zkratka tak žije vlastním životem, zatímco realita vypadá podstatně složitěji a hlavně méně emotivně, než jak ji vykresluje ministr na Facebooku.

Když člověk vedle těchto představ položí čísla z ministerstva zahraničí a veřejnoprávní televize, příběh o „prezidentovi, který blokuje návraty“, se rychle rozpadá. Ministerstvo hlásí k 9. březnu více než 1500 repatriovaných lidí během deseti vládních letů, zároveň však v systému DROZD eviduje zhruba 3030 Čechů stále přítomných v regionu, přičemž jejich počet od 3. do 9. března postupně klesá skoro z dvojnásobku.

V oficiálním upozornění pro cestovatele ministerstvo označuje pomoc Čechům v nouzi za „absolutní prioritu“ a otevřeně popisuje, že vedle speciálů se na návratech podílejí i komerční lety a cestovní kanceláře. Očekávání, že jedna prezidentská cesta automaticky přibrzdí celou takhle rozloženou operaci, proto neodpovídá tomu, co ukazují data, která má k dispozici i Macinkův úřad.

Z této kombinace faktů a výroků lze vyvodit, že ministr zahraničí v první řadě sbírá politické body a teprve v druhé řadě komunikuje krizové řízení státu. Stejný politik už měsíce staví svou komunikaci na SMS kauze kolem zpráv, kvůli kterým policie dál prověřuje možné „vydírání“ prezidenta Pavla.

Teď k tomu přidává repatriační lety, přestože čísla z jeho vlastního resortu i z veřejnoprávní televize ukazují, že systém funguje mnohem širším a robustnějším způsobem, než jak naznačuje status o „jediném letadle“, a právě tady se nabízí otázka, co z toho plyne pro každého, kdo do regionu létá.

Pro každého českého dovolenkáře představuje tahle kauza víc než jen slovní přestřelku v Praze. Když letíme do SAE, na plavbu po Perském zálivu nebo na dovolenou do Egypta, spoléháme na systém, ne na večerní status na Facebooku.

V případě průšvihu má zafungovat:

Ne to, že někdo v jedenáct večer napíše, kdo komu „sebral“ letadlo. Právě v krizi se totiž ukazuje, jestli politici systém chrání, nebo si na něm jen připisují body.

Ať už máme na prezidenta Petra Pavla jakýkoli názor, ve chvíli, kdy v regionu sedí 3030 našich spoluobčanů zapsaných v DROZDu, bychom měli chtít, aby jejich návrat domů řídil zákonem daný krizový systém, ne potřeba jednoho ministra trefit Hrad chytlavou, ale zavádějící větou, která s realitou repatriací nebezpečně nesedí.