Článek
Formálně jde o poslanecký návrh, v metadatech ale svítí jména z okolí premiéra i radikální opozice. Co přesně chystají pro neziskovky, sportovní oddíly a spolky a proč to připomíná ruský model?
Zákon bez vlády, ale z počítače premiérovy poradkyně
První překvapení přišlo už ve chvíli, kdy se otevřel samotný soubor s návrhem. Návrh zákona s pokutami až 15 milionů korun sice formálně nesou poslanci ANO a SPD, ale jako autor se objevuje poradkyně premiéra Natálie Vachatová.
Podle zveřejněných informací Vachatová uvedla, že jen technicky zpracovává úpravy na svém počítači a že jde o iniciativu poslanců. Vláda tedy veřejně odmítá inspiraci ruským modelem „zahraničních agentů“, ale lidé z jádra exekutivy přitom sahají přímo do textu zákona.
Metadata navíc podle získaného souboru obsahují komentáře poslance Radka Vondráčka a asistentky Jindřicha Rajchla. Sama Vachatová označila za autory návrhu poslance Radka Vondráčka (ANO), Libora Vondráčka (SPD), Jindřicha Rajchla (SPD/PRO) a poslankyni Markétu Šichtařovou. Nejde tedy o improvizaci jednoho poslance, ale o konkrétní řetězec lidí, který spojuje Babišovo okolí, SPD a hnutí PRO.
Tato sestava neřeší drobnou technickou normu, ale nástroj, který může zásadně přepsat vztah státu a občanských spolků. A právě tady přichází druhý šok, totiž koho ten zákon ve skutečnosti zasáhne.
Podle Českého statistického úřadu představují neziskové instituce zhruba 0,8 % českého HDP a dobrovolníci v nich v roce 2023 odpracovali asi 37 milionů hodin, hlavně ve sportu, sociálních službách, vzdělávání a kultuře. Návrh formálně míří na „politické neziskovky“, logika „subjektů se zahraniční vazbou“ ale spolkne i fotbalový oddíl s grantem z EU, hospic s norskou podporou nebo místní festival s německým partnerem.
Když tedy víme, kdo návrh píše a koho všechno může stáhnout do registru, zbývá nejdůležitější otázka: jak přesně má ten mechanismus fungovat v praxi.
Stačí grant na hřiště a rázem jste „subjekt se zahraniční vazbou“
Jádro návrhu stojí na dvou extrémně gumových pojmech: „jakákoli zahraniční vazba“ a činnost „schopná ovlivnit veřejné mínění“. Podle dosud popsané verze musí každý subjekt, který má jakoukoli vazbu na zahraničního partnera a působí ve veřejném, politickém, mediálním či vzdělávacím prostoru, požádat o zápis do nového registru pod ministerstvem spravedlnosti.
Organizace by pak musela zveřejnit seznam všech zaměstnanců, jejich pracovní náplně, všechny smlouvy i finanční toky spojené se zahraničím, včetně údajů o skutečném majiteli a takzvaném „konečném politickém beneficientovi“. Za chybu mají hrozit pokuty až 1, 5 a 15 milionů korun a také zákaz zahraničních vazeb až na pět let.
Stačí si to přeložit do běžné reality české obce v pohraničí. Místní spolek získá od německé nadace malý grant na opravu hřiště nebo společný česko německý tábor. V tu chvíli spolek spadne do kategorie „subjekt se zahraniční vazbou“ a musí se registrovat, sepsat několik stran jmen všech zaměstnanců, jejich náplní práce, smluv i přesných finančních toků k zahraničnímu partnerovi.
Stačí administrativní chyba, opakované opomenutí nebo špatně vyplněný formulář a spolek riskuje nejen milionové sankce, ale i zákaz zahraničních vazeb a následný návrh na zrušení.
Zastánci zákona proto sahají po uklidňující nálepce, že jde jen o „českou verzi amerického FARA“. Americký Foreign Agents Registration Act však podle ministerstva spravedlnosti USA míří na agenty, kteří lobbují nebo vedou politické kampaně přímo jménem cizích vlád či politických stran, a výslovně uznává výjimky pro vědeckou, náboženskou nebo uměleckou činnost.
Český návrh žádné podobné výjimky neobsahuje a místo úzkého okruhu lobbistů zasahuje každý subjekt s „jakoukoli“ zahraniční vazbou, který pronesl přednášku, napsal petici nebo vedl kampaň na sociálních sítích. V okamžiku, kdy zákon takto plošně sahá do běžného spolkového života, začíná nevyhnutelně narážet na evropský i ústavní rámec, který podobné pokusy už jednou rozebral.
Evropské soudy podobné modely shodily, český návrh přitvrzuje
Soudní dvůr EU už jednou velmi podobný experiment rozebral na součástky. V kauze C-78/18 proti Maďarsku, popsané v rozsudku Soudního dvora EU, shodil zákon, který nutil neziskové organizace s podporou ze zahraničí k povinné registraci, zveřejňování dárců a nesl s sebou stigmatizující nálepku.
Soud konstatoval, že takový režim porušuje volný pohyb kapitálu a zároveň svobodu sdružování a ochranu soukromí podle Listiny základních práv EU, protože vyvolává odrazující efekt a může vést až ke zrušení organizací. Podobný závěr nedávno přijal i slovenský Ústavní soud, který v nálezu ÚS 11/2025, publikovaném jako 13/2026 Z. z., seškrtal povinné zveřejňování seznamů dárců a detailních výkazů mimovládních organizací jako nepřiměřený zásah do soukromí a svobody sdružování.
Český návrh se přitom nepokouší z těchto korekcí poučit, ale jde proti nim. Nejenže přebírá prvky, které evropské soudy kritizují, tedy registrační povinnost, veřejné seznamy a odrazující sankce, ale zároveň posouvá klíčovou moc od soudů k exekutivě.
Dnes může podle § 268 občanského zákoníku zrušit spolek jen soud, a to na základě jasně stanovených zákonných podmínek a v řízení, kde se spolek může bránit. Popis připravovaného registru „subjektů se zahraniční vazbou“ v materiálech, které unikly na veřejnost, počítá s tím, že ministerstvo spravedlnosti povede registr a bude ukládat pokuty a zakazovat zahraniční vazby. Ministerstvo tak má mít také možnost navrhnout zrušení organizace, konkrétní paragrafové znění této pravomoci ale z otevřených zdrojů zatím nelze ověřit.
Právě tento tichý přesun moci je nejvíc autoritářským prvkem celého návrhu. Ve chvíli, kdy o bytí a nebytí spolku fakticky rozhoduje úřad s registrem „zahraničních vazeb“ a nikoli nezávislý soud, přestává stát pouze hlídat transparentnost a začíná řídit, kdo smí ve veřejném prostoru pomáhat, kritizovat nebo jen vést kroužek pro děti.
Podobnost s ruským modelem proto nepůsobí jako laciná nálepka, ale jako varování: pokud vláda a její političtí spojenci prosadí zákon, který pod záminkou boje s „politickými neziskovkami“ umožní exekutivě selektivně přidusit celou občanskou společnost, změní tím charakter české demokracie podstatně víc, než sami připouštějí, a právě o to se dnes vede skutečný spor.
