Článek
Ale mnoho příběhů má šťastný konec, zejména díky píli a obětavosti rodičů, kteří pro své milované děti dělají opravdu hodně.
Ráda bych se s vámi touto cestou podělila o příběhy (jména byla změněna), abychom pochopili, čím si některé děti musí projít, aby byly stejně úspěšné jako jejich vrstevníci.
Mikuláš, 3 roky:
“Jsem celkem šikovnej skoro tříletej kluk, ale nemluvím. Mám dva starší sourozence a ti melou furt. Mamka si mě chce co nejvíc užít, protože se ségrou a bráchou pracovala, tak spolu trávíme krásné dny.
Celkem všemu rozumím, mamka pořád něco říká. A je na mě moc hodná, hraje si se mnou a vůbec dělá všechno, abych měl to, co potřebuju. Jsem praktik, takže si spoustu věcí zařídím sám. Ukážu, dojdu si a vylezu pro cokoliv. Pravda je, že mi to poslední dobou nějak přestává stačit a když máma furt nechápe, dost se naštvu a řvu a řvu. A s „cizíma“ se zásadně nebavím, to je ještě těžší, radši se schovávám v bezpečí u maminky. Ona všechno zařídí hned a tak snadno.
Ne, že bych párkrát nezkušel mluvit, ale upřímně, vypadalo to mnohem jednodušeji u druhých…výsledek mých pokusů opravdu neodpovídal tomu, co jsem si představoval, že řeknu. A já chci být ve všem dobrej hned nebo to prostě nedělám!!!”
Mikuláše maminka objednala již před jeho třetími narozeninami. Se zkušenostmi, které měla se svými staršími dětmi, jí už brzy bylo podezřelé, že její synek používá maximálně 4 slabiky a k řeči přistupuje jinak.
Mě tyto brzké návštěvy vždy potěší, protože velmi často se povede řečový vývoj včas nastartovat a děti nenabírají obrovské zpoždění a nemusí roky stále cvičit a trénovat.
Stejně tak to bylo u Mikiho. Na mě se samozřejmě ani nepodíval, natož aby promluvil. Podobné děti ale není třeba sáhodlouze testovat, hned vidíte, že se v řeči zradily a nejsou schopny to samy překonat. Vždy je v tom i dílek genetických předpokladů, ale naštěstí tu máme učení, se kterým příroda počítá, a my díky vhodné stimulaci můžeme děti zase „nastartovat“. Potřebujeme jen trpělivého rodiče, promyšlený speciálně pedagogický přístup, pár knížek, říkanky a třeba plastová zvířátka.
Mikimu se v řeči začalo dařit již po měsíci. Přibral mnoho citoslovcí a „slov“, která s čím dál větší radostí používal. Po dvou měsících si dokázal říct co chce, když dostal na výběr. Po čtvrt roce již spontánně opakoval a tvořil krátké věty. A tehdy jsem se s ním rozloučila…
Když mu byly čtyři a půl, setkala jsem se s ním znovu. Jeho bratr potřeboval ve škole trochu pomoct se čtením a Miki dorazil s ním. Tak krásně „rozbalené“ a komunikativní dítě jsem už dlouho neviděla!
