Článek
Já jim ale raději říkám „bojovníci“ nebo „lovci“. Spousta energie, síly a inteligence, které by se více hodily na krocení divokého koně a jízdu na něm, na to být nejlepší ve střílení z luku, na život venku a rytířskou morálku - svými chrabrými činy zachráním ostatní.
Ale… zatím přehazují hračky z kouta do kouta, „sedí“ v lavici, „vyšívají“ diktát a „luští“ mini detaily jako je b a d při četbě o zvířecích kamarádech. A ještě se musí vyznat v mnoha sociálních situacích, ve kterých je jich reakce stejně vždycky špatně. Prostě nudaaaa!
Dřív byla jejich nezlomná energie a impulzivita výhodou, proto tito jedinci přežili a předali své geny dál. V rodinné anamnéze se vždy objevuje podobný typ tatínka, strýce, dědečka. Jenže…jejich síla a vitalita byla od dětství často směřována k fyzické práci a sportu, kde se naučili kvalitě a výdrži a užili si konečný výsledek práce nebo výhru. Dříve tyto inteligentní chlapce, kteří se ale ve škole neradi učili, buď nechali být - prostě půjde na učňák a hotovo nebo na ně doma bohužel dost často čekal fyzický trest, který stejně nepomohl. Znovu a znovu to zkoušeli, protože jsou přece náturou „bojovníci“ a ti se nikdy v boji (i s vlastními rodiči a učiteli) nevzdávají!
Ale my to dnes můžeme udělat trochu jinak a nasměrovat jejich potenciál užitečným směrem. Můžeme jim pomoci nevzdávat školní dovednosti, nevidět nepřítele v každém písmenku a nerozdávat rány na potkání.
Dnes mi „bývalí bojovníci“ (nezřídka úspěšní podnikatelé) své synky přivádí, protože to zkouší stejně jako oni a nic je nemůže zastavit. Stejně jako předškolák Alex…
Rodiče dorazili spolu, nešťastná maminka dokonce se seznamem hříchů z domova i ze školky - my ženy nemáme pro mužské nastavení vždy empatii, přece kdybyste to dělali jak vám říkáme, bylo by to o tolik lepší!
Alex prý škodí bratrovi i dětem ve školce, neposlouchá tam ani doma, nechce uklízet a u ničeho nevydrží. Chlapeček roztomilý, snaživý, velmi inteligentní, dokáže se na chvíli pro „cizí autoritu“ překonat a pracuje na jedničku s hvězdičkou (ale jeho malé nožky mě u toho celou dobu kopou pod stolem). To je dobrá zpráva - trénink, trpělivost a čas a máme to. Při odchodu ho načapám, jak si z herny odnáší časopisy. „Kam to neseš?“ ptám se. „To jsem tady našel, budu to prodávat,“ bezelstně mi odpovídá. Potenciál k činu má klučina skvělý, jen je třeba nastavit hranice a to u těchto dětí nějakou dobu trvá (je dobré se raději psychicky připravit na pár let).
Vysvětluji rodičům pravidla, postupy a zadávám cvičení a práci.
Za měsíc kontrola. “Ahoj, jak se máš? ptám se Alexe. „Dobře, já jsem dneska zlobil paní učitelku, mluvil jsem sprostě!“ chlubí se. Hlavně vyniknout, má ze sebe radost, rodiče jsou zoufalí.
Co nám vždy funguje? Hlavně jako rodiče vydržet být laskaví, i když jejich rošťák na sebe strhává jen negativní pozornost a zároveň být důslední a mít jistotu ve vlastní kroky. Každý den je třeba dávat těmto bojovníkům nové šance na úspěch. Důležité je i namířit jejich sílu a chuť vyhrávat a vynikat správným směrem. Naučit je více vidět a vnímat druhé, navzdory jejich nastavení se více věnovat detailům mezilidským vztahů, kresby a následně písmen. Trochu nudy ještě nikoho nezabilo a nakonec i oni jsou rádi, že pokořili novou výzvu. Vedeme je promyšleně k úspěchu i tam, kde by si školní vzdělávání na první dobrou nevybrali.
Pracovní návyk se nám v předškolním věku povedlo natrénovat, Alex šel řádně do školy, která mu šla a celkem ho bavila. V polovině první třídy se dle plánu dostavil znovu - většinou to u těchto dětí někde zaskřípe. Psaní písmen mu nešlo a o přestávkách se dokázal při hře s klukama tak rozparádit, že buď někomu ublížil nebo nereagoval na paní učitelku. Dostal cvičit „opičku“, znovu smajlíkový systém a během pár měsíců se z denních poznámek přehoupl v normál - občas vyvede hloupost, ale více vnímá ostatní děti i paní učitelku a celkem rychle se srovná.
Jsou to prostě kluci - impusivní, rychlí, akční, chtějí vyhrávat a být borci i rytíři. Jejich energie musí být využita, pak neubližuje a všichni jsou spokojení. Dá to práci a mají to těžší než ostatní, ale vyplatí se vytrvat, učit je výdrži a kvalitě soustředění i práci. Na Alexe se těším ještě ve třetí třídě. Nároky se budou zvyšovat a jemu chybí ještě nezbytná automatizace.
Anděl z něho nebude a pár poznámek ještě schytá, ale má našlápnuto správným směrem, školu zvládá, má radost z úspěchu, občas se nudí, ale už tolik neruší. A nejvíc se těší na odpoledne, protože konečně půjde na fotbal…
