Článek
Jakub se objevil u nás v poradně až v šesté třídě. Pohledný chlapec s empatickýma očima…kdo by si pomyslel, že je to rekordman v počtu výchovných opatření ve škole a bez dohledu asistentky pedagoga nenapíše ani čárku. Maminka byla na dva kluky sama, byla obětavá, hodná a trpělivá - maximálně se snažila s Jakubem vše dohánět, práce jí dovolovala řešit vše až večer nebo o víkendu. Chlapec byl ale za chvíli unavený, vzdával se a učení trvalo hodiny a hodiny. A to ještě neměl žádné skvělé výsledky. Odpoledne proflákal a čekal na maminku…
Kdybyste s ním jen mluvili, řekli byste si, že tento chlapec nemá žádný problém, že se jen “ulejvá”…verbálně byl velmi zdatný a milý kukuč s životním přístupem: „Slibem nezarmoutíš, nikdo ti nedá víc, než já slíbím“, připravoval rodině, pedagogům, ale i sobě každodenní zklamání. Už mu nikdo nevěřil a on sám sobě také ne. Podnikavost se mu nedala upřít. Dokázal sám zavolat a omluvit se z doučování a kroužků, když se mu tam nechtělo. Všichni mu věřili, než to zase prasklo. Tatínek nad ním lámal hůl. Lže, neučí se, je to flákač. Maminka je na něj moc hodná. Ta může za všechno.
Ani jedno z našich zkušeností u těchto dětí nepomůže - velká péče nebo naopak je v tom pěkně vykoupat. Naštěstí speciální pedagogika má svoje postupy: Proč se dítě vzdává? No protože má zkříženou lateralitu, jednotlivé funkce spolu „nemluví“ a dítě vše stojí nepřekonatelné úsilí…
Půl roku 10 minut denně a pokrok je neuvěřitelný. Ptám se na posledním setkání: „Tak co, Kubo, už toho cvičení můžeme nechat? Pracuješ ve škole?“ A Kuba sebevědomě: „Jasně, paní asistentka se mě zrovna včera ptala, co se to se mnou stalo, že mi to teď všechno tak jde, při hodinách konečně nespím a že už ji vlastně vůbec nepotřebuju. Už 14 dní jsem doma nemusel nic dopisovat.“
