Článek
„Ta, co se pořád směje.“ Přezdívka, která zní hezky – dokud si neuvědomíte, co znamená. Úsměv byl pro Andreu Sestini Hlaváčkovou vizitkou i ochranou. Na kurtu, kde se nedovoluje slabost. V médiích, kde se hezká blondýna prodává líp než vztek nebo ambice.
Ale úsměv je taky past. Protože co čekáte od ženy, která se usmívá? Že bude milá, nekonfliktní, vděčná. Přesně to, co vrcholový sport neumí nabídnout. Tam jde o tvrdost, o rozhodnutí, o ego. A když si sportovkyně dovolí něco jiného než úsměv, je označená za hysterku.
Andrea dnes říká, že byla ráda, když si ji lidé pamatovali právě podle úsměvu. Jenže to, co diváci vnímali jako energii, bylo často strategie přežití. V prostředí, které ženám stále méně věří jejich výkon než jejich vzhled.
Parťačka nebo soupeřka? Tenis zná obojí
Deblový tenis je manželství bez lásky, smlouva bez podpisu. Dva hráči, kteří musí věřit, že ten druhý zvedne míč, i když se vám chce utéct z kurtu.
„Byla to zrada. Ale pravda je, že i já jsem jednou byla ta, která odešla,“ říká Andrea Sestini Hlaváčková v podcastu Mezi rolemi. Média tomu říkala „házet parťačku přes palubu“. Ona tomu dnes říká: nevyslovené křivdy, špatně načasovaný konec, mlčení, které bolelo víc než prohra.
Tenis je tvrdý právě tím, že zrada se neříká nahlas. Usmějete se na kurtu, podáte si ruce, a přitom víte, že už spolu nikdy nenastoupíte. Navenek profesionalita, uvnitř rozchod. A stejně jako v manželství – když ho neuděláte vy, udělá ho ten druhý.
Úleva místo vítězství: „Nemuset bylo největší vítězství“
Když skončila kariéru, nepřišla deprese ani prázdnota. Přišla úleva. Andrea Sestini Hlaváčková popisuje okamžik, kdy poprvé nemusela vstát na trénink:
„Bylo to strašně příjemný, že jsem nemusela. To bylo úplně nejvíc.“
Ve sportu se učíte, že bez bolesti není výsledek. Že každé vítězství stojí dřinu, krev a ztracený čas s rodinou. Proto je šok, když zjistíte, že život venku funguje opačně – největší výhry přijdou někdy právě tehdy, když už nemusíte.
„Já jsem si myslela, že mi bude hrozně chybět ta rutina, a ono to bylo strašně osvobozující.“
Psychologicky je to moment zlomu. V tenise byla hodnota Andrey měřitelná – podle výsledků, tabulek, medailí. Každý den byl test: buď jsi dost dobrá, nebo ne. Když tohle prostředí opustíte, přichází otázka: co jsem, když už neměřím svůj výkon?
Je to podobné jako u lidí, kteří shoří ve vyhoření. Celý život dokazují svou cenu skrze výkon. A pak jednoho dne zjistí, že tělo vypovědělo službu. Andrea to nezažila skrze nemoc, ale skrze rozhodnutí skončit. A říká tím jasně: někdy je největším vítězstvím opustit hru, která vás ničí.
Pro sportovkyni je to možná nejtěžší lekce: že hodnota člověka nezačíná na výsledkové tabuli, ale tam, kde si dovolíte žít bez výkonu.
Kdo jsem, když nejsem sportovkyně?
Konec kariéry není jen o tom, že zmizí tréninky a turnaje. Zmizí i identita. Roky jste „tenista“, „medailistka“, „ta s úsměvem na kurtu“. A pak je ticho.
Andrea Sestini Hlaváčková o tom mluví otevřeně:„Já jsem vlastně nevěděla, kdo budu, až to skončí. Celý život jsem měla nálepku hráčky – a najednou nic.“
Psychologicky je to situace, kterou zná spousta lidí, nejen sportovci. Celý život vás definovala práce, role, výkon – a pak přijde konec. Důchod, vyhazov, mateřství, nebo rozhodnutí odejít. A vy stojíte před zrcadlem a nevíte, kým jste, když už vás neurčuje to staré.
Andrea říká, že ji zachránilo to, že měla co jiného vyplnit – děti, rodinu. Ale zároveň přiznává, že ztráta identity byla stejně těžká jako odchod z kurtu. Protože sport vás naučí hrát role, ale málokdy vás naučí, jak být sám sebou, když role zmizí.
Druhá směna: z kurtu do kuchyně
Sportovní kariéra končí. Jenže povinnosti ne. Andrea Sestini Hlaváčková mluví o tom, jak rychle se z režimu turnajů dostala do režimu domácnosti:
„Já mám pocit, že dělám všechno. I když mi manžel hodně pomáhá, pořád je to na mně.“
„Jenom já mám v hlavě ten list úkolů. Nikdo jiný to podle mě nedokáže tak intenzivně a dobře jako já,“ dodává. Perfekcionismus, který jí pomáhal na kurtu, se tak přenesl i do domácnosti. Pomoc od paní na úklid nebo hlídání dětí není selhání, ale strategie přežití.
Místo tréninků a zápasů přišly seznamy úkolů. Dřív grandslam, dnes nákupní seznam. Dřív potlesk stadionu, dnes ticho u dřezu. A právě to je ten největší paradox: co svět považuje za výkon, doma nikdo ani nevidí.
Psychologicky je to drsnější než jakýkoli zápas. Protože na kurtu vás čeká finále, ale doma žádné finále nepřijde.
Tělo po porodu: větší boj než grandslam
Kritika nepřišla z médií. Přišla zevnitř. Andrea Sestini Hlaváčková mluví otevřeně o tom, co se dělo po narození dcery: „Po osmi měsících po porodu jsem si říkala: půlrok je dávno pryč a já pořád nateklá, pořád celulitida, pořád džíny o čtyři čísla větší.“
Medaile vám nikdo nevezme. Ale tělu neporučíte. A právě v tom je ten nejtěžší zápas – když se díváte do zrcadla a dokážete přijmout vlastní tělo.
Pro sportovkyni, která celý život měřila hodnotu svého těla výkonem, je to drsné probuzení. Medaile vám nevrátí boky do původní šířky. A žádná výhra na grandslamu nezmění pocit, že vlastní tělo hraje proti vám.
Psychologicky je to past výkonové identity. Pokud jste zvyklá, že tělo je vaší vizitkou a měřítkem úspěchu, pak každý nový centimetr tuku znamená vnitřní prohru. Jenže tohle není zápas, který by šlo vyhrát. Je to úplně jiná disciplína – přijmout tělo ne jako soupeře, ale jako důkaz, že žijete jinou roli.
Nemoc partnera: krize, která nepřišla sama
Zatímco svět čekal její návrat na kurty, doma se rozpadal plán na obyčejný život. Krátce po porodu druhé dcery přišla diagnóza rakoviny u manžela.
Byla jsem těhotná, čekala mě kontrola před porodem – a v ten den přišla zpráva, že partner musí rychle na operaci. To bylo těžký to vstřebat.
Psychologicky to ukazuje na drsné pravidlo vztahů: nemoc odhalí, co váš vztah skutečně unese. A i když se z těla partnera stane „hormonální chaos“, tolerance k jeho výkyvům bývá větší než k emocím ženy v šestinedělí.
Kdo určuje, co je skutečný výkon?
Když dnes Andrea mluví, nevrací se k medailím ani k zápasům. Vrací se k okamžikům, kdy stála sama před zrcadlem, kdy nesla partnerovu diagnózu, kdy měla pocit, že všechno doma visí jen na ní. To jsou chvíle, které ukazují, co znamená být silná – ne na výsledkové tabuli, ale v životě, kde žádné tabule nejsou.
Celý rozhovor s Andreou Sestini Hlaváčkovou si můžete poslechnout v mém podcastu Mezi rolemi – zkráceně na Spotify a Apple Podcasts, nebo v plné verzi na HeroHero a Forendors.
