Článek
Začala jsem nadšeně psát, upravovat, složitě a zdlouhavě vybírat fotky a brala jsem celý ten proces opravdu velmi vážně. Naplňovalo mě to; a to celý jeden měsíc přesně.
Ano, měsíc.
Pamatuju si ten den; nadšeně jsem sledovala statistiky zobrazení svých příspěvků, které jsem podporovala i rozesíláním odkazů rodině a známým - prostě kam to šlo. Konečně se mi také podařilo rozklíčovat různá nastavení blogu, jako třeba záhlaví, zápatí, všechny jeho vymoženosti a všechno krásně barevně sladit ke spokojenosti své i čtenářově. Po dlouhé době jsem měla poměrně smysluplné hobby, které mi pomáhalo se myšlenkově vytrhnout z každodenních povinností.
Přesně tu chvíli mi v e-mailové schránce přistálo oznámení od vedení platformy blogu. Přišlo mi to zvláštní - nebyla jsem si vědoma toho, že bych prováděla nějaké změny, které by vyžadovaly zaslání zprávy. Napůl zvědavě, napůl s obavami jsem ji rozklikla a četla. Napřed jednou, podruhé, potřetí…
... potřetí jsem docela naštvaně práskla telefonem a přemýšlela o tom, proč zrovna já mám takovou smůlu.
...tedy od založení mého prvního vlastního blogu trvalo přesně měsíc, než vedení celé platformy rozhodlo o trvalém ukončení její činnosti, přičemž autorům a jiným svým přispěvatelům rozeslalo příslušné srdceryvně lítostivé e-mailové oznámení, ve zkratce znějící asi takto:
Děkujeme, odcházíme.
Blogerkou už asi nikdy nebudu, pomyslela jsem si.
Psaní jakéhokoliv (veřejného) typu jsem tak omezila pouze na krátká názorová vyjádření v rámci jiných platforem, nezdravě dlouhé diskuze s nejbližšími prostřednictvím k tomu určených aplikací, a - pokud jsem pociťovala ale hodně velkou chuť psát - pro jistotu rovnou na pověstný šuplík (aktuálně píšu fantasy knížku; nic neslibuju - ale doufám, že ji jednou alespoň vážně dopíšu).
Ale tak neplánovaně vznikl prostor k rozvíjení další mé záliby - přesněji kresby a malby. Tomu jsem se, bez povšimnutí veřejnosti, věnovala několik let a nedá se zrovna říct, že bych se za tu dobu nějak významně posunula (spíš šlo o nepodarky, které jsem zoufale rozdávala po rodině a známých - abych měla více místa na další nepodarky).
Něco (osud nebo jiná vyšší síla - nechám na posouzení čtenáře) tomu ale chtělo, abych se přece jen začala nějakým způsobem v tomto ohledu vyvíjet.
Stalo se tak, že můj manžel pobýval dlouhodobě v nemocnici. Abychom si s dětmi krátili dlouhé letní večery, objednával mi domů knihy o různých umělcích a jejich stylech - někdy životopisy, jindy spíš encyklopedie. Při čtení jsme si dohledávali další informace a tvorbu na internetu a tehdy jsem narazila na spoustu lidí, prakticky celou komunitu, která se věnovala různé tvorbě. Některé styly se mi zalíbily více a rozhodla jsem se je taky zkusit.
Tak začal pomalu vznikat můj první realistický kreslený obrázek. Manželova otázka „A nechceš si taky zase nějakou stránku založit?“ na sebe nenechala dlouho čekat a já jsem dodnes vděčná, že mě k tomu popohnal.
Nicméně, od té doby již uplynulo pár let a stejně jako kreslený realismus už nepatří k jediným stylům mé tvorby, tak i krátká, nic moc neříkající sdělení pod jednotlivými fotkami výtvarných prací přestala být dostačující (pokud vůbec někdy byla). Rozhodla jsem se tedy, že je načase jít dál a aby se cyklus uzavřel, vracím se i ke psaní.
...a to psaní o výtvarné tvorbě (především) - ale abych s tím nebyla zase až tak moc nudná, pochopitelně bych sem ráda propašovala i jiná zajímavá témata, či alespoň něco ze života (a to se těšte).
Do budoucna především doufám, že své čtenáře něčím inspiruju, něco je naučím/něco se při tom naučím/budeme růst společně, bude nás to bavit a upřímně se na to opravdu těším.!
Mia 🖤
