Článek
Nutné souvislosti
Před pár dny, když jsem doma ležela s nachlazením a celkovým zatměním mozku, mi napsal jeden rodinný přítel, zda bych zvládla na papír ztvárnit jeho určitou vizi, kombinující několik fotek a obrázků dohromady.
Poslal mi předlohy a začalo domlouvání detailů. Zčásti sebevědomě, zčásti úplně mimo jsem všechno odkývala, včetně toho, že prozatím nikde nebudu (jak mám ve zvyku) sdílet fotodokumentaci postupu ani výsledku; ona kresba má sloužit jako dárek, čili je vhodné eliminovat riziko zmaření překvapení. Což je pochopitelné.
A nejsnazší.
Trust the process
Na sítích se v uměleckýh komunitách občas vyskytují příspěvky obsahující výše uvedené rčení s významem „Věřte postupu“.
Sociální sítě však nikdy, stejně jako zrcadlo, neodrážejí celou realitu, celé „pozadí“.
Tato moudra tak většinou naleznete jen pod hotovým dílem (a zpravidla nikdy u rozdělané práce, která často vypadá divně a autor má chuť zlámat všechny výtvarné potřeby světa, aby už nemohly nikomu ublížit), tedy tím, co se povedlo a vy nikdy nemáte zjistit, kolik času tvůrce strávil nejen tvorbou, ale i opravami.
Dokážete si pak představit, kolik času to zabere, když má den blbec? A když je těch dní víc…?
Představení začíná!
Začala jsem tvořit - spíš přemítat, na co jsem to zase kývla.
Ač nebudu sdílet přesné zadání, naznačím, že jde o kombinaci textu, téměř totožného s předlohou, a portrétů dle fotografií, ale stylizovaných podle obrázku z předlohy: V podstatě kreslená koláž.
Po domluvě jsem vzala papír velikosti A3. Písmo není zrovna můj obor a hned vyvstala otázka, jak ten text ručně „zkopíruju“. Bylo nutné se něčeho držet a tak jsem si vzor vděčně vytiskla - a jako správného poctivého osla mě napadlo jedině vzít pravítko, měřit a tužkou začít rýsovat linky a základy písma. Trvalo to asi dvě hodiny, já nebyla ani ve čtvrtině textu, zdaleka jsem nedošla k pasážím vyžadujícím úpravy a výsledek celkově ani nevypadal tak, jak měl; nehledě na vodící linky, co nešly vygumovat.
S pocitem viny jsem předlohu připevnila k novému výkresu, obojí prosvětlila přiložením k oknu, opatrně znovu tužkou přenášela písmo - a následně při pohledu na roztřesený (nebo otřesný?) výsledek opět popadla pravítko. Venku zatím padla tma, ale základ byl hotov. Následovalo vyplnění kontur. Děti šly spát, byl klid a nic se nemohlo pokazit.
...alespoň do zjištění, že použitý inkoust je sice voděodolný, ale teplem z mých rukou se rozmazává.
Pokus číslo tři
Další den. Děti ve vzdělávacích institucích + manžel v práci = klid.(?) Se znalostmi, jak náčrt provést rychle a efektivně, jsem brzy seděla zase u stolu: Papír pod rukama různě pootočený tak, abych zabránila matlání. Dařilo se mi, dokud jsem v zápalu nezapomněla na tu kritickou část a namísto vlastnoruční úpravy na míru jsem ji prostě… Opsala.
A vyplnila. Tím voděodolným, nesmazatelným, neopravitelným inkoustem. Nebylo cesty zpět: Musela jsem začít znovu.
Plně soustředěná, ve snaze předvídat jakoukoliv zradu, která by mohla nastat, jsem vbrzku překonala i obávanou část. Zálibně si výkres prohlížím a chystám se vrhnout dál, když si všimnu nečekaného - krásně zřetelné rovné linie přímo v jeho prostředku: PRŮŘEZ.
Být připraven - být překvapen
Z ekonomických důvodů kupuji papíry velikosti A3, přičemž většinou potřebuji rozměr menší a tak si ten arch nožíkem, za pomoci ocelového pravítka, rozříznu na poloviny. Tím pak disponuji všemi velikostmi papíru, které bych mohla potřebovat.
V tomto případě jsem však nějakým nedopatřením řezala dva zároveň a prostě si toho nevšimla.
V rámci úlevy od vzteku (takový vyšší level arteterapie) jsem zbytek výkresu popsala rozličnými sprostými výrazy - pochopitelně v různých fontech, abych mu dodala alespoň nějakou uměleckou hodnotu.
...za což se mi manžel doteď směje a chce si to zarámovat.
Zásah náhody
Další začátek, další papír, veškeré osazenstvo doma a naděje na úspěch mizivá. Plno toho, čemu se vyvarovat, co zkontrolovat. Měla jsem nutkání zadavateli sdělit něco o ukončení práce z důvodu vygumované hlavy.
Navzdory těžkostem jsem se ale přece nějak dostala až ke konci tvorby nápisů. Scházelo posledních pár písmen a při práci na jednom z nich okolo mě prošlo jedno z dětí - s otázkou, zda mu ten papír přenechám na hraní, když se mi něco nepovede.
Je to naše obvyklá praxe vždy, když (neúspěšně) zkouším něco nového, teď jsem ale zalapala po dechu: Ne kvůli nevinnému dotazu dítěte, ale při vzpomínce na celkový průběh tvorby.
S odpovědí ve smyslu: „Ani to nepřivolávej!“ jsem zvedla hlavu od papíru, přičemž právě jen to mi nakonec zabránilo, abych ono písmeno na otočeném papíře napsala vzhůru nohama.
Co vám mám povídat…
Výkres jsem dokončila včas, známému poslala fotodokumentaci - pro zasmání včetně nepodarků - a to v jejich zdejším výčtu ani nepočítám případy, kdy jsem zmršila hned první písmeno; a nakonec to bylo právě jedno z dětí, kdo nejen nevyrušoval, ale zachránil mě od neustálých oprav až do zblbnutí.
Konec dobrý - všechno dobré.
Ale ty nervy…
Mia 🖤
