Článek
Léta jsme žili v krásné, morálně povznášející lži.
Celý ten obří byznys s hubnutím, všechny ty knížky o sebeovládání, motivační diáře, draze zaplacení trenéři, co na vás řvou v posilovně, i ty zpropadené krabičkové diety, co chutnají jako piliny, stál na jednom jediném pilíři, který je pevná vůle.
Pokud jste byli tlustí, byl to váš morální kolaps. Byli jste líní. Chyběl vám charakter. Neuměli jste se ovládnout.
A pak, bum.
Zázračné injekce, původně na cukrovku, které najednou proměnily kázání o morálce v cár papíru. Ukázalo se, že stačí jednou týdně píchnout malou včeličku do břicha a kila jdou dolů, i když u toho dál ležíte na gauči a občas si zobnete chipsů. Chemie vyhrála nad charakterem k.o. v prvním kole.
Je to konec mýtu o pevné vůli. A pro naši kolektivní psychiku to bude sakra těžké sousto ke strávení.
Pohádka o charakteru skončila
Když se podíváte na úspěšné uživatele těchto injekcí, neuvidíte lidi, kteří „našli sílu“. Uvidíte lidi, kterým chemie vypnula mozek. Přesněji řečeno, vypnula tu část, která je neustále nutila myslet na jídlo, na ten zákusek v lednici, na tu pizzu, co si dají k večeři. Ten neustálý hluk, ten vnitřní boj, prostě zmizel.
Mnozí si ale léta pěstovali ego na tom, že ti štíhlí (nebo ti, co se snaží být štíhlí), jsou ti lepší. Ti s disciplínou.
Co teď s tou nadřazeností?
Je to, jako byste celý život trénovali na maraton, odpírali si pivo a bůček, a pak vás v cíli předběhl chlápek, co se nechal dovézt taxíkem, a ještě dostal stejnou medaili. Frustrující, že? Stejně frustrující je pro mnoho lidí, co celý život bojují s váhou, zjistit, že jejich „osobní selhání“ bylo vlastně jen špatně nastavené biochemické rozhraní jejich vlastního těla.
Vůle je v tu chvíli stejně užitečná jako čelní sklo na motorce. Pomůže, ale proti kamionu (biochemii) vás neochrání.
To přináší hlubokou psychickou úlevu, ale i pocit prázdnoty. Pokud moje váha nebyla moje vina, tak kdo vlastně jsem? Jsem jen soubor molekul, který jde opravit jako rozbitý motor? Pro mnoho lidí to znamená ztrátu části identity. Identity bojovníka. Identity někoho, kdo se snaží.
Když zmizí potravinový hluk
Představte si, že celý život bojujete s příšerou. Každý den se s ní perete, vymýšlíte strategie, jak ji přelstít, jak ji nepustit k jídlu. A najednou přijde doktor, dá vám injekci a příšera prostě zhasne. Je pryč. Ticho.
Zní to jako ráj, že? Ale co když ta příšera definovala, jak trávíte čas?
Uživatelé injekcí často popisují fenomén zvaný food noise – neustálé, neodbytné myšlenky na jídlo. Tyto myšlenky mizí. Ale s nimi mizí i radost z plánování jídla, radost z vaření, radost z toho, když si dáte něco dobrého po těžkém dni. Jídlo přestává být odměnou, přestává být sociálním tmelem, přestává být únikem.
Stává se jen palivem.
Pro psychiku je to obrovská změna. Pokud jste používali jídlo k regulaci emocí – na uklidnění stresu, na zahánění nudy, na oslavu úspěchu – najednou vám tento nástroj chemie sebere. A vy zůstanete sami. Sami se svými emocemi, nudou i stresem, bez možnosti utéct do náruče čokolády.
To může vést k pocitům prázdnoty, nudy, nebo dokonce k depresi. Je to jako vyprázdněná místnost, kde dřív býval hlučný večírek. Je tam sice klid, ale taky sakra zima. A vy se musíte naučit tu místnost zabydlet něčím jiným, než je jídlo.
A co když se ta místnost zaplní jinou závislostí? Mozek, zvyklý na dopaminové rány z jídla, si je může začít hledat jinde. U alkoholu, u nakupování, u hazardu. Chemie sice vypne hlad, ale nevypne potřebu úniku.
Konec solidárního tloustnutí
Je tu ještě jeden, mnohem cyničtější psychologický dopad. Tyto injekce nejsou levné. Nejsou dostupné pro každého.
Co to znamená pro společnost? Že se nám tu formuje nová kasta. Kasta boháčů, kteří jsou štíhlí „bez práce“. Visible fitness bylo dřív statutárním symbolem tvrdé práce a disciplíny. Visible thinness via injections je teď statutárním symbolem peněz.
Dřív jsme v tom jeli všichni společně. Všichni jsme solidárně bojovali s pneumatikou kolem pasu. Teď? Teď se ti, co si to nemohou dovolit, cítí ještě horší. Ještě víc stigmatizovaní.
Představte si ten pocit, když stojíte v řadě na pokladně v supermarketu. Vy máte v košíku levnější potraviny a dál bojujete s váhou, a vedle vás stojí někdo, kdo si píchá injekce za tisíce měsíčně a vypadá jako modelka, aniž by kdy viděl vnitřek posilovny. Ten pocit nespravedlnosti, ten pocit ponížení, bude obrovský.
A co ta druhá strana?
Ti, co si injekce píchají. Mají z toho radost? Jistě. Mají lepší postavu. Ale v koutku duše je hlodá ten pocit, že je to podvod. Že to nejsou oni, kdo to dokázal. Že je to jen chemie. To může vést k syndromu podvodníka, k pocitu, že jejich nová postava je jen falešná fasáda, kterou musí neustále udržovat dalšími a dalšími dávkami.
Je to začarovaný kruh. Začarovaný kruh, ve kterém mizí lidskost a nastupuje chemická optimalizace. A my se musíme naučit s tímhle novým nastavením žít, aniž bychom se u toho zbláznili.
Díky, že jste dočetli tento článek až do konce a neukousali si u toho nehty nudou. Pokud se vám moje píchání do vosích hnízd líbí, zvažte, prosím, symbolický příspěvek na moju další tvorbu. Pár stovek mi uvolní ruce, abych mohl dál pálit do mýtů, co z nás dělají blbce, a servírovat vám pravdu čistě a bez obalu. Díky moc!
