Článek
Znáte to. Otevřete zprávy a první, co na vás vyskočí, je titulek o tom, jak drahota drtí česká domácnosti. Ceny potravin rostou rychleji než plevel na neudržované zahrádce.
Lidi v diskusích šílí, nadávají na vládu, na řetězce, na zedníky, na všechny. Pak ale vyjdete na ulici v jakémkoliv větším městě a co nevidíte? Armádu kurýrů na kolech, v autech, na koloběžkách. Modří, zelení, oranžoví. Rozvážejí jídlo, jako by zítřek neměl přijít.
Něco tady neštymuje.
Na jedné straně kolektivní hysterie z ceny vajec, na straně druhé ochota zaplatit stovku navíc jen za to, že mi někdo donese vlažnou pizzu až ke dveřím. Jsme svědky fascinující ekonomické schizofrenie.
Stali jsme se rozmazlenou doručovací generací, která raději dobrovolně chudne, než aby si namazala krajíc chleba. Je to k smíchu, nebo k pláči? Vlastně obojí.
Vařečka jako nástroj mučení
Kdy se to stalo? Kdy se z obyčejné přípravy jídla stal přežitek hodný skanzenu? Vaření, kdysi základní dovednost nezbytná k přežití (nebo alespoň k ušetření peněz), je dnes vnímáno jako luxus, na který nemáme čas. Ale na scrollování Instagramem hodinu denně čas máme, že?
Pravda je jednodušší: Zpohodlněli jsme. Vaření vyžaduje plánování, nákup, čas u sporáku a mytí nádobí. To je příliš mnoho kroků pro mozek zvyklý na okamžité uspokojení jedním kliknutím. Je to jako s autem. Proč bych chodil pěšky na nákup, když si můžu nechat dovézt i jednu lahev vody? Protože to stojí peníze.
Místo toho raději zapneme aplikaci. Je to sexy, je to rychlé a dává nám to falešný pocit, že jsme nějací manažeři vlastního času. Ale ve skutečnosti jsme jen otroci vlastní lenosti. Přece nebudu vařit těstoviny za dvacku, když si můžu objednat Tagliatelle al Ragu za dvě stovky plus doprava. To by dalo rozum.
Ekonomika vlažného burgeru
Pojďme počítat. Selským rozumem, ne těmi složitými vzorečky, co nám servírují ekonomové v televizi. Průměrná cena hlavního jídla v aplikaci se pohybuje kolem 180–230 korun. K tomu připočtěte dopravu (30–70 Kč), servisní poplatek (ano, to existuje, 10–20 Kč) a dýško pro kurýra.
Bum. Jste na třech stovkách za jeden oběd.
Za tři stovky byste v supermarketu nakoupili suroviny na královskou večeři pro celou rodinu. Nebo na tři dny obědů do krabičky. Ale ne, my raději fňukáme u pokladny, že máslo stojí padesátku, a pak v klidu vyhodíme pětikilo za dvě porce jídla z dovozu, které má do gastronomického zážitku daleko asi jako Braník k Plzni.
A to nemluvím o kvalitě. Ruku na srdce, kolikrát vám přišlo jídlo z dovozu opravdu horké a křupavé? Hranolky jsou gumové, pizza zapařená v krabici, salát zvadlý. Platíme prémiové ceny za podřadný zážitek. Je to jako koupit si lístek do první třídy ve vlaku, který má zpoždění a smrdí v něm záchod. Ale hej, hlavně že jsme nemuseli vstát z gauče.
Už i data ukazují, že tento trend není jen sezónní výstřelek. Lidé se prostě přestávají učit vařit, protože doručovací služby vytvářejí iluzi, že to není potřeba.
Generace „Chci to hned a bez práce“
Tenhle fenomén doručování je jen špičkou ledovce. Ukazuje to na hlubší problém naší doby. Chceme všechno hned, chceme to bez námahy a odmítáme nést následky svých rozhodnutí. Chceme mít plnou peněženku, ale zároveň se nechceme vzdát ani špetky svého pohodlí.
Brečíme nad drahými potravinami, protože je to snadné. Obvinit řetězec nebo vládu z drahého rohlíku dokáže každý blbec. Ale podívat se do vlastní aplikace na rozvoz a spočítat si, kolik tisíc měsíčně vyhazujeme za vlažný vzduch, to už vyžaduje trochu sebereflexe. A ta bolí víc než nákupní košík plný drahé zeleniny.
Neříkám, že si občas neobjednat jídlo je hřích. Jasně, když je člověk nemocný, má krizovku v práci nebo prostě chce oslavit pátek, je to fajn služba. Ale dělat z toho standard? Denní rutinu? To už není pohodlí, to je diagnóza.
Dokud budeme ochotni platit stovky za dovoz jídla, které bychom si za zlomek ceny vyrobili sami, nemáme právo fňukat nad cenou potravin v obchodě. Protože tím jen dokazujeme, že peněz máme dost, jen je neumíme používat. Jsme jako lidé, co si stěžují na cenu benzínu, ale pak si nechají dovézt cigarety z trafiky za rohem taxíkem.
Selský rozum dostal kopačky a nahradila ho aplikace. A upřímně, ta aplikace nám účtuje sakra vysoký poplatek za naši vlastní hloupost.
Díky, že jste dočetli tento článek až do konce a neusnuli jste u toho nudou jako u čekání na kurýra, který se zasekl v zácpě. Pokud se vám moje břitké názory a trefování do moderních nešvarů líbí, můžete mě podpořit symbolickým příspěvkem. Každá koruna mi uvolní ruce, abych mohl dál pálit do mýtů, servírovat vám pravdu čistě a bez obalu a nemusel se zaprodat nějaké korporaci, co rozváží vlažné jídlo.
