Článek
Vlezte si večer do postele, zhasněte lampičku a pusťte si do sluchátek detailní popis toho, jak někdo někoho rozčtvrtil a schoval pod podlahu. Pro normálního chlapa recept na solidní noční můru nebo minimálně na hodinu zkoumání, jestli ty zvuky na chodbě nejsou soused, co se zbláznil.
Ale pro statisíce, možná miliony žen po celém světě? To je ideální relaxace. Ukolébavka. Cesta do říše snů. Přiznejme si, je to divné. Ale je to realita. Fenomén True Crime (skutečné zločiny) zažívá boom a jeho nejvěrnější, nejvášnivější a nejpočetnější fanouškovskou základnu tvoří něžné pohlaví.
Ženy vyměnily Harlequinky za pitevní protokoly. Vyměnily Brada Pitta za Teda Bundyho. Proč? Co je to za zvrácenou psychologii, která nutí někoho, kdo se bojí jít v noci pro mléko, poslouchat osudy obětí, které dopadly špatně?
Proč si ženy pouští horory do uší
Když se nad tím zamyslíte, nedává to smysl. Ženy jsou statisticky častěji oběťmi násilných trestných činů, zejména těch se sexuálním podtextem. Logicky by se měly těmto tématům vyhýbat obloukem. Ale ony ne. Ony se do nich noří.
Možná je to způsob, jak si ochočit vlastní strach. Svět je nebezpečné místo, to ví každá ženská, která kdy šla sama tmavou uličkou. Posloucháním těchto příběhů dostávají ten strach pod kontrolu. Je to jako očkování. Dáte si malou dávku viru, aby si tělo zvyklo. Tady si dáváte dávku hrůzy v bezpečném prostředí obýváku, se sluchátky na uších, kde se vám nic nemůže stát.
A pak je tu ten prvek přípravy. Chlapi se připravují na zombie apokalypsu kupováním nožů a konzerv. Ženy se připravují na setkání s psychopatem posloucháním toho, jaké chyby udělaly předchozí oběti. Je to podvědomý trénink přežití.
Učí se, na co si dát pozor, jaké signály nepřehlédnout, jak se zachovat, když vás někdo táhne do dodávky. Je to v podstatě manuál sebezáchrany, jen zabalený do formy zábavy.
Je to fascinující studie lidské psychiky. Na jedné straně touha po bezpečí, na druhé straně neodolatelná potřeba zkoumat ta nejtemnější zákoutí lidské duše.
Když je strach lékem na úzkost
Je tu ještě jeden, mnohem cyničtější úhel pohledu. Spousta žen dnes trpí úzkostmi. Tlak na výkon, rodinu, vzhled, kariéru je obrovský. Vaše vlastní, vnitřní úzkost je často neuchopitelná, beztvará. True Crime jí dává tvář. Dává jí jméno. Dává jí konkrétní obrys.
Když posloucháte příběh o vrahovi, který unášel ženy v osmdesátých letech v Oregonu, vaše úzkost se zaměří na něj. Najednou se nebojíte toho, že nestihnete termín v práci nebo že jste špatná matka. Bojíte se Teda Bundyho. A Ted Bundy je mrtvý. Popravený. Problém vyřešen. Vaše úzkost se na chvíli ventiluje na něčem konkrétním a vy se paradoxně uklidníte.
Navíc, tyhle podcasty jsou často skvěle vyprávěné. Mají strukturu, gradaci, rozuzlení (nebo alespoň pokus o něj). Je to chaos světa uspořádaný do narativu, který dává smysl. Zlo je potrestáno (nebo alespoň odhaleno), policie (někdy) zafunguje. Je to uspokojivé. Je to jako složit puzzle. I když je na tom puzzle obrázek mrtvoly, ten pocit, když do sebe zapadne poslední dílek, je uklidňující.
A přiznejme si, je to i prachobyčejná zvědavost. Co se honí hlavou monstru? To je otázka, která láká lidstvo odjakživa. Ženy, jako bytosti často empatičtější, se možná snaží pochopit nemyslitelné. Snaží se najít motivaci tam, kde žádná logická motivace není.
Bavit se cizím neštěstím je nová norma
Tady se ale dostáváme na velmi tenký led. Je to velký problém, který celý tenhle True Crime cirkus provází. Zábava na úkor skutečných obětí. Skutečných lidí, kteří přišli o život strašlivým způsobem. Skutečných rodin, kterým se zhroutil svět.
Někdy mám pocit, že se z vrahů stávají popkulturní ikony. Mají své fankluby, svá trička, své memy. Dahmer, Bundy, Gacy… jejich jména zná každý. Jména jejich obětí? Nikdo. Stvůry se stávají rockovými hvězdami a oběti jen statistikou, kulisou pro jejich „fascinující“ příběh. To je hnus, co si budeme povídat.
Podcasty, které se zaměřují jen na „šokující“ detaily a zapomínají na lidský rozměr tragédie, jsou morální odpad. Ale i ty „lepší“, ty, které se snaží o empatii a kontext, se stále živí cizím neštěstím. Je to obchod se smrtí.
A my všichni, kdo to posloucháme, jsme toho součástí. Jsme voyeři, kteří koukají přes plot na sousedův hořící dům a u toho si usrkávají kávu. Je to naše kolektivní vina. Ale jak už to tak bývá, peníze a sledovanost až na prvním místě. Dokud na to budeme klikat, dokud to budeme poslouchat, dokud to budeme kupovat, dotud se to bude vyrábět.
Takže, až se vaše drahá polovička večer zase zachumlá do deky a pustí si do uší vyprávění o tom, jak někdo někoho zabil sekerou, neodsuzujte ji. Možná jen trénuje na to, jak vás přežít. Nebo se snaží utéct před vlastními démony. Nebo je jen, stejně jako my všichni, prostě jen zvědavá na to, jak hluboko může člověk klesnout. Pravda je, že se všichni rádi koukáme do propasti, dokud víme, že z ní na nás nic nevyskočí.
Díky, že jste dočetli tento článek až do konce a neusnuli u toho strachy, že se za závěsem schovává vrah se sekerou. Pokud se vám moje rýpání do lidské psychiky a mediálního cirkusu líbilo, zvažte, prosím, symbolický příspěvek na moji další tvorbu. Pomůže mi to uvolnit ruce, abych mohl dál pálit do mýtů a servírovat vám pravdu čistě, bez obalu a s pořádnou dávkou cynismu.
