Článek
Nedělní oběd. Svíčková mizí v žaludku a přes stůl letí ta klasická věta, která spolehlivě zkazí trávení. „Pořád jenom čučíš do toho mobilu. Vy mladí vůbec nežijete v realitě.“
Dáte si další knedlík a mlčíte.
Nemá cenu vysvětlovat, že zrovna odpovídáte šéfovi na mail, řešíte rodinnou logistiku nebo platíte složenky za plyn. Pro starší generaci je totiž každý pohled na displej symbolem úpadku civilizace a ztráty zdravého rozumu.
Zní to jako oprávněná rodičovská starost. Tedy jen do chvíle, než ten samý člověk, co vám před chvílí plamenně kázal o odtržení od reality, zasedne k počítači.
A tam začíná to pravé digitální peklo.
Tady se už totiž nehraje o ztracený čas u přihlouplých tanečků na TikToku. Tady se hraje o celoživotní úspory, zdraví a absolutní ztrátu kontaktu se skutečností.
Zatímco průměrný dvacátník bezcílně scroluje Instagramem, jeho otec ve vedlejším pokoji právě s vážnou tváří přeposílá třiceti lidem v kopii „zaručenou a tajnou zprávu“. Dozvíte se z ní, že nám Brusel od úterý zakáže pěstovat mrkev a do vodovodu se po nocích tajně přimíchávají chemikálie na kontrolu mysli.
Dvojí metr
Starší generace se s oblibou staví do role morálních majáků, kteří mají život pevně v rukou. Vyrůstali v době, kdy to, co bylo napsané v novinách, byla víceméně pravda. Nebo to alespoň prošlo rukama příčetného editora.
Dnes přistupují ke svému facebookovému feedu se stejnou naivní důvěrou.
Nechápou, že algoritmus sociálních sítí není redakční rada s kodexem. Je to jen tupý stroj, dokonale naprogramovaný tak, aby jim servíroval přesně ty bludy, které je udrží naštvané, vyděšené a přilepené k monitoru co nejdéle.
Stačí, když jednou ze zvědavosti kliknete na článek o tom, že mikrovlnky způsobují rakovinu kolen. Za týden už vám algoritmus nenabídne nic jiného než videa o ploché zemi, léčbě zlomenin octem a invazi ještěrů.
Proč to vlastně dělají? Odpověď je překvapivě banální. Dává jim to pocit výjimečnosti. V reálném světě jsou to obyčejní penzisté nebo lidé před důchodem. Běžný život se smrskl na nákup v akci a návštěvu lékaře. Ale jakmile na pochybném webu s hromadou blikajících reklam objeví „utajovanou pravdu“, kterou mainstreamová média úmyslně tají, stávají se z nich rázem nositelé revoluce. Jsou to ti vyvolení. Ti, co jako jediní prohlédli matrix.
A tuhle svou nově nabytou důležitost musí okamžitě nacpat do mailu všem kontaktům, které za posledních dvacet let nasbírali. Včetně instalatéra, co jim před pěti lety měnil trubky pod dřezem.
Dáme si to ale do tvrdého kontextu peněženky. Kdo je na internetu reálně nebezpečný sám sobě?
Mládežník, co z nudy utratí pětistovku za virtuální meč ve hře? Nebo senior, který pošle půl milionu korun na anonymní účet „americkému vojenskému lékaři“, co uvízl na misi v Sýrii a potřebuje peníze na letenku do Prahy? Česká policie by mohla vyprávět hodiny. Tyhle případy nejsou výjimkou, je to regulérní, těžkotonážní průmysl na luxování důchodů.
Mladý člověk by s falešným americkým generálem na WhatsAppu vyrazil dveře po deseti vteřinách. Odhalil by ho podle fotky stažené z fotobanky a mizerného strojového překladu.
Ale generace, která si myslí, že s internetem zachází mnohem zodpovědněji než „ty děti s mobilem“, bez mrknutí oka sáhne do úspor.
A nejde jen o romantické podvody. Podívejme se na falešné bankéře. Ten scénář je trapně ohraný a přesto denně funguje. Zazvoní telefon. Ozve se slušný hlas, který se představí jako pracovník bankovní bezpečnosti, a oznámí, že váš účet byl napaden. Recept na záchranu? Okamžitě všechno vybrat v hotovosti, vzít igelitku a poslušně ty peníze naházet do bitcoinového bankomatu v nejbližším nákupním centru.
Člověk by řekl, že selský rozum v tu chvíli zatahá za záchrannou brzdu.
Nezatahá. Oběti poslušně plní instrukce z telefonu. A když jim pak za dvě hodiny skutečná policie na služebně vysvětluje, že o celoživotní dřinu nenávratně přišli, ještě se vztekají. Tvrdí, že to přece musela být pravda, protože ten pán do telefonu zněl velmi seriózně a mluvil spisovně.
Hromadné rodinné skupiny
Kdysi tam babičky a tetičky posílaly fotky plechu s buchtou nebo přání k svátku s třpytivými koťátky. Dnes tam minimálně třikrát týdně přistane hysterické varování. Všechno je psané velkými písmeny. „SDÍLEJTE NEŽ TO SMAŽOU!!!“
Píšou o tom, že se od ledna ruší hotovost. Že v Kauflandu rozdávají zdarma poukázky na pět tisíc, stačí jen kliknout na tento dost podezřelý ruský odkaz a zadat údaje z platební karty z obou stran.
Kliknou. A pak se diví, že mají na účtu nulu.
Samozřejmě netvrdím, že mladá generace je bez viny. Mají brutální problém se závislostí na levném dopaminu. Nosí v kapse kasino, které jim dávkuje pozornost dvacetkrát za minutu. Jsou roztěkaní, neudrží pozornost u delšího textu a tráví hodiny sledováním absolutních, bezobsažných hloupostí.
Ale v devadesáti devíti procentech případů u toho nezničí život sobě ani svému bezprostřednímu okolí.
Ta skutečná a hmatatelná digitální hrozba totiž nesedí s iPhonem a kelímkem drahého kafe v rohu hipsterské kavárny. Sedí doma v obýváku. Kouká do monitoru, jedním prstem vyťukává heslo „seznam123“ a právě se chystá nevratně odeslat sto tisíc na nákup neexistujících akcií ČEZu, protože jim to včera poradila umělá inteligence s obličejem prezidenta v podvodné reklamě.
Takže až vám příště někdo z této demografické skupiny začne u nedělní pečeně kázat o tom, jak byste měli ten telefon konečně odložit a vrátit se do reálného světa, udělejte to. Usmějte se na ně. Odložte ho.
A rovnou se jich zeptejte, jestli už tenhle měsíc neposlali zálohu na ten výhodný nákup kryptoměn, co na ně včera vyskočil na Facebooku hned vedle receptu na domácí bábovku.
Budete se divit, jak rychle to kázání o reálném světě skončí.
