Na večeři tě nepustím! Zhrzený Macinka si hraje na vládce pískoviště

Když vás jako vládní koalici nachytá Ústavní soud při naprosto bezprecedentním pokusu odstřihnout hlavu státu od mezinárodní reprezentace, máte v zásadě dvě možnosti, jak z té obří ostudy vybruslit.

Buď sklopíte uši, uznáte, že jste to v té osobní mstě za nejmenování Filipa Turka zkrátka přepískli, a celou situaci se pokusíte v tichosti diplomaticky vyžehlit. Nebo začnete hystericky dupat nožičkama, prskat jed na všechny strany a chovat se jako ten nejotravnější kluk na sídlištním pískovišti.

Petr Macinka, muž, který má z titulu ministra zahraničí reprezentovat klid, rozvahu a noblesu naší země, si bohužel vybral tu druhou možnost. A dotáhl ji k naprosté dokonalosti.

Sledovat středeční tiskovou konferenci šéfa naší diplomacie bylo fascinující a děsivé zároveň. Poté, co Ústavní soud vydal jasné předběžné opatření, kterým vládě nařídil vzít prezidenta Petra Pavla na alianční summit do Ankary, předvedl Macinka ukázkovou fňukací etudu.

Tou absolutní korunou celé vládní trapnosti ale nebylo samotné kňučení nad verdiktem. Byl to ten neuvěřitelně dětinský dodatek, který by se dal shrnout do jediné věty: „Když už tě teda do toho letadla musíme vzít, tak tě aspoň nepustíme k našemu stolu na večeři!“

Macinka se totiž s vážnou tváří a pocitem nesmírného triumfu nechal slyšet, že prezident se neformální večeře na summitu prostě účastnit nebude. Proč? Protože na pozvánce je přece napsané jméno předsedy vlády Babiše a podle ministra zkrátka není namístě ho měnit.

To už je skutečně úroveň řešení státnických sporů v mateřské školce. Představa, jak se na tomto klíčovém summitu, kde se řeší válka na Ukrajině, globální bezpečnost, odstrašení ruské hrozby a miliardové rozpočty na zbrojení, bude česká delegace hádat u dveří do jídelny o to, kdo má u sebe ten správný papírek s pozvánkou, je naprosto zničující.

Naši spojenci nebudou chápat, jestli k nim přijeli reprezentanti suverénního státu, nebo zájezd rozhádaných puberťáků ze střední školy.

Aby toho mezinárodního a ústavního bizáru nebylo málo, Macinka se rovnou rozhodl obvinit prezidenta republiky z pokusu o „ústavní puč“ a celou jeho snahu bránit své ústavní pravomoci označil za „vyhlášení války vládě“.

Pokud je u nás dodržování verdiktů nejvyšší soudní instance považováno vládními politiky za puč, pak už se zjevně nacházíme mentálně někde na pomezí autoritářských banánových republik.

Motoristé zkrátka nedokážou unést fakt, že moc exekutivy není absolutní a že si nemohou s ústavními zvyklostmi vytírat podlahu jen proto, že jim prezident odmítl jmenovat do funkce jejich oblíbeného sběratele kontroverzních memorabilií.

Frustrace vládního tábora je tak obrovská, že padly naprosto veškeré zábrany. Macinka si před televizními kamerami dokonce dovolil označit vrchního velitele ozbrojených sil a bývalého předsedu Vojenského výboru NATO za „soudruha“, kterého tedy milostivě doakredituje.

Používat tento bolševický slovník směrem k hlavě státu z pozice šéfa diplomacie je arogance, která hraničí s naprostou ztrátou základní politické příčetnosti. Místo ministra zahraničí tu najednou stál ublížený mstitel, kterému se rozpadl jeho dokonalý plán na ponížení nenáviděného prezidenta.

Do této tragikomedie se pochopitelně musel vložit i samotný spouštěč celé krize, vládní zmocněnec Filip Turek. Ten ve svém svatém nadšení nad rozvracením institucí rovnou suverénně prohlásil, že by Ústavní soud raději vůbec neměl existovat, protože napadl ústavní pořádek.

A pan premiér Babiš? Ten si zase tradičně dojemně postěžoval, že mu soud nedal prostor se k věci vyjádřit, čímž jen potvrdil, že buď vůbec netuší, jak funguje institut předběžného opatření v hořící časové tísni, nebo to tuší moc dobře a jen prachsprostě manipuluje se svými voliči, aby ze sebe udělal oběť systému.

Česká republika bude mít na nadcházejícím summitu NATO v Ankaře o pozornost nepochybně postaráno. Ostatní světoví lídři budou s němým údivem sledovat delegaci, jejíž členové spolu nekomunikují, hází na sebe špínu přes domácí média, obviňují se z pučů a hlídají si u vstupu do rautové místnosti, jestli ten druhý náhodou neujídá z vládních chlebíčků.

Sledovat tyto dětinské vládní hry, kdy si ministři berou naši zahraniční politiku jako rukojmí svého pošramoceného ega a ještě se u toho drze pasují do role obětí, vyžaduje občas pořádně silný žaludek. Pokud vám mé glosy dávají smysl a baví vás toto pravidelné rozkrývání papalášské arogance, budu moc vděčný za jakoukoliv finanční podporu. Slibuji, že váš příspěvek nepoužiji na nákup exkluzivních pozvánek na večeři ani na kapesníčky pro uslzené Motoristy, ale půjde čistě na kávu a udržení mé opotřebované klávesnice v chodu, abychom tu společně mohli těmto absurditám čelit i dál. Díky, že to čtete a že v tom lítáte se mnou!