Článek
Otevřete peněženku a podívejte se dovnitř. Máte tam tu malou, hezky barevnou plastovou kartičku od vaší lokální posilovny? Pokud ano, gratuluji. Právě vy jste základním stavebním kamenem jednoho z nejchytřejších byznys modelů současnosti. A víte, co je na tom úplně to nejlepší? Že tu kartičku vytahujete tak maximálně dvakrát do roka.
Koupit si roční členství do fitka je pro spoustu z nás něco jako novodobý odpustek. Zaplatíte pět nebo deset tisíc a mozek vám okamžitě vyplaví endorfiny, jako byste těch sto kilo na bench už dávno zvedli. Cítíte se zdravější už jen při zadávání pinu do platebního terminálu. Jenže realita je trochu jinde.
Tohle totiž vůbec není byznys o potu a zdravém životním stylu. Je to byznys s lidskou leností. A funguje naprosto dokonale.
Matematika, která z podstaty nevychází
Pojďme trochu počítat. Běžné komerční fitko ve větším městě má kapacitu, řekněme, sto padesát lidí. Když se tam nacpe dvě stě cvičenců, už si šlapete na hlavu, vzduch se dá krájet a na jedinou volnou lavičku se stojí fronta jak na banány za minulého režimu.
Kolik myslíte, že má takové centrum aktivních členů? Pět set? Tisíc? Omyl. Jsou to často nižší tisíce lidí. Prodají klidně desetkrát víc kapacit, než kolik dokážou reálně obsloužit. Aerolinky tomu říkají overbooking a občas kvůli tomu musí někoho s ostudou vyhodit z letadla. Fitka tomu říkají chytré podnikání.
Spoléhají totiž na naprosto neprůstřelnou jistotu. Většina z vás prostě nepřijde.
Kdybyste si v hospodě koupili permanentku na pivo a pak tam rok nešli, hospodský zkrachuje, protože pivo v sudu se zkazí. Fitko ale neprodává pivo. Prodává prostor a iluzi. Strojům je naprosto jedno, že na nich nikdo nesedí. Naopak, neničí se. Majitel tak inkasuje tvrdé peníze za něco, co de facto vůbec nespotřebováváte.
Dotovači cizího potu
Zkuste se někdy zeptat majitele nějaké větší sítě, z čeho vlastně žije. Pokud bude upřímný, přizná barvu. Není to z těch namakaných kluků a holek, co tam tráví dvě hodiny denně, opotřebovávají stroje, vyčerpají hektolitry teplé vody ve sprše a zabírají skříňky. Tito pravidelní návštěvníci jsou pro fitko vlastně čistá ekonomická ztráta.
Profit generujete vy. Vy, takzvaní dotovači. Lidé, co si koupí členství v záchvatu lednového odhodlání, vydrží to přesně tři týdny a pak permanentku uloží na dno šuplíku.
Zrušit ji? To přece nejde. To by znamenalo definitivně si přiznat porážku. Přiznat si, že ten pekáč buchet do léta prostě nebude. A tak platíte dál. Měsíc co měsíc vám z účtu odejde pětikilo nebo tisícovka. Za ten pocit, že „příští týden už fakt začnu“, to podle vaší hlavy stojí.
Zkusili jste někdy tu barevnou kartičku zrušit? Je to zážitek, který bych doporučoval zařadit do výcviku speciálních jednotek. Zatímco k podpisu smlouvy vám stačí dvě minuty a otisk prstu, zrušení často vyžaduje osobní návštěvu, podepsání formuláře, který má víc stran než hypoteční smlouva, a vyslechnutí litanie od svalnatého manažera o tom, jak zahazujete svůj potenciál. Dělají to schválně. Čím složitější je únikový východ, tím déle u nich vaše peníze zůstanou.
Co by se stalo, kdybychom všichni přišli
Pojďme si zahrát na coby kdyby. Zítra ráno se všichni platící členové pražských, brněnských i ostravských posiloven probudí a řeknou si, že dneska je ten den. Všichni sbalí tašky, ručníky, lahve s vodou a vyrazí cvičit.
Systém okamžitě zkolabuje.
Nebylo by kde zaparkovat. Recepce by nedokázala odbavit nápor lidí. V šatnách by chyběly stovky skříněk. O sprchách raději ani nemluvím. Vznikla by lokální humanitární krize plná zpocených a naštvaných lidí v elastickém oblečení.
Kdyby posilovny musely reálně obsloužit všechny, kdo jim za to platí, jejich byznys model by se sesypal jako domeček z karet. Museli by zavřít nebo drasticky zdražit. Místo tisícovky měsíčně byste platili pět tisíc. Jenže to už by si ten odpustek koupil málokdo. Je to paradox. Celé to funguje jen proto, že službu, kterou si kupujete, vlastně nevyužíváte.
Prodávání rohlíků, které si nikdo nevezme
Všimněte si, jak jsou tyhle kluby propagované. Vidíte v reklamách lidi s mírnou nadváhou, co se trápí na rotopedu a snaží se chytit dech? Ani náhodou. Vidíte dokonalá těla, usměvavé tváře, lidi, co vypadají, jako by se narodili s činkou v ruce. Tenhle vizuál necílí na vaši logiku. Cílí přímo na vaše ego.
Podvědomě si totiž nekupujete přístup ke strojům. Kupujete si lístek do klubu úspěšných. Chcete být jako oni. Prodavač na recepci vám s úsměvem podá smlouvu, vy ji podepíšete a v tu chvíli je hotovo. Háček sklapl. Z hlediska prodejce jste splnili svůj účel ve chvíli, kdy peníze opustily váš účet.
V jakém jiném oboru vám projde, že prodáte jeden rohlík deseti lidem a spoléháte na to, že devět z nich si pro něj nikdy nepřijde? Kdyby to zkusil pekař, lidé mu to pekařství rozmlátí. V případě fitness byznysu se tomu ale říká zdravý životní styl.
Neříkám vám, abyste přestali cvičit. Pokud do toho železa bušíte třikrát týdně, klobouk dolů. Jste ti, na které se my ostatní skládáme. Pokud tenhle článek čtete cestou do posilovny, užijte si trénink. Dejte si horkou sprchu a klidně tam buďte o hodinu déle. Vždyť já a tisíce dalších lidí, kteří právě teď sedíme doma na gauči a hledáme výmluvy, vám to z našich peněženek ochotně dotujeme.
Ale pokud vaše permanentka už půl roku neviděla denní světlo a jediné, co ve fitku pravidelně hubne, je váš bankovní účet, možná je čas na trochu upřímnosti. Zvedněte telefon. Běžte na tu recepci. A zrušte to. Za ušetřené peníze si kupte třeba lepší steak nebo si zajeďte na víkend do hor. Uděláte tím pro sebe víc, než když budete dál sponzorovat cizí pot s pocitem vlastní viny.
