Premiér a jeho imaginární přítel. Svalit vinu na fanouška je bizár roku

Někdo si zabouchne klíče v autě, někdo rozlije horkou kávu rovnou do drahé firemní klávesnice a premiér České republiky omylem ukáže statisícům diváků na sociálních sítích tajný manuál na to, jak politicky uvařit prezidenta.

Stane se, jsme jenom lidé a chybovat je zkrátka lidské. Co ovšem odděluje běžné smrtelníky od politických mistrů přežití, je schopnost postavit se k vlastní chybě čelem.

A Andrej Babiš se k ní postavil s obvyklou grácií malého kluka, který byl právě přistižen u rozbitého okna s míčem v ruce.

Místo obyčejného chlapského přiznání, že jeho luxusně placený marketingový tým vyrobil krizový komunikační plán a on ho prostě a jednoduše nešikovně propálil do kamery, nám naservíroval výmluvu, která spolehlivě vejde do zlatého fondu tuzemského politického bizáru.

Za všechno prý může nějaký tajemný fanoušek. Náhodný řadový občan, kterému zkrátka jenom hodně záleží na tom, jak premiér komunikuje s Hradem.

Pojďme si tu neuvěřitelnou báchorku rozebrat hezky do nejmenšího detailu, protože její pravá absurdita vynikne až při opravdu bližším ohledání. Znamená to totiž, že někde mezi námi žije naprosto nedoceněný marketingový génius.

Tento neznámý hrdina všedního dne zřejmě po večerech nechodí na pivo, nesleduje nekonečné televizní seriály a nečte detektivky. Namísto toho vezme čistý papír, růžový zvýrazňovač a začne tvořit vysoce profesionální komunikační strategii přímo pro předsedu vlády.

Nepíše obyčejný fandovský dopis ve stylu hodně štěstí a pevné zdraví, ale sází tam rovnou analytické pasáže o chování hlavy státu. Zcela samozřejmě u toho používá politický a korporátní plurál. Poučuje premiéra, že spor s Hradem nám jako straně a vládě nic nepřináší a že na hradní poradce musí z taktických důvodů útočit výhradně koaliční partneři.

A teď přichází ta úplně nejlepší část celé této vládní pohádky. Tento náhodný dopis od náhodného televizního diváka se nějakým magickým způsobem prodere přes masivní betonovou zeď Úřadu vlády.

Hravě překoná všechny ty drahé asistenty, osobní tajemníky, tiskové mluvčí a vrchní analytiky, kteří berou královské státní platy za to, že pečlivě filtrují premiérovu denní agendu. Vyhne se skartovačce a přistane přímo na stole Andreje Babiše přesně ve chvíli, kdy se chystá natáčet své pravidelné nedělní hlášení.

Premiér si pak tento ušmudlaný vzkaz od anonymního fanouška zvedne a zcela logicky čte z jeho druhé strany klíčová makroekonomická data o stavu státního rozpočtu.

Pokud tomuto neuvěřitelnému příběhu věříte, pravděpodobně dodnes poctivě píšete dlouhé dopisy Ježíškovi a každé ráno vyhlížíte kominíka, abyste si mohli sáhnout pro štěstí na knoflík.

Nejhorší na celé této bizarní epizodě vlastně vůbec není samotný fakt, že na veřejnost unikl nějaký interní politický papír. Politika je z podstaty věci tvrdá a špinavá hra a naprosto každý soudný člověk ví, že podobné bojové scénáře vznikají ve všech stranických centrálách po celém světě.

Skutečným problémem je ta nehorázná drzost, s jakou se Andrej Babiš snaží lakovat krutou realitu narůžovo a dělat z celého národa zástup naivních hlupáků. Vymlouvat se v přímém přenosu na anonymního fanouška je totiž hluboká urážka inteligence naprosto každého dospělého voliče.

Je to strategie vytloukání malého klínu mnohem větším klínem, kdy se původní trapas maskuje výmluvou tak neuvěřitelně trapnou, že nad ní kroutí hlavou i ti nejvěrnější a nejoddanější straničtí příznivci. Z obyčejného komunikačního přešlapu se tak vinou jedné absurdní lži stává ostře sledovaná národní tragikomedie.

Celá tato zoufalá komunikační obrana ukazuje na mnohem hlubší problém uvnitř vládního aparátu. Pokud musí absolutně nejdražší politický marketing v zemi krýt své hloupé přehmaty báchorkami o iniciativních občanech, znamená to, že celý ten dokonalý stroj začíná fatálně zadrhávat.

Ukazuje to na absolutní nedostatek elementární sebereflexe a na naprosto chorobnou potřebu vypadat za všech myslitelných okolností naprosto neomylně. Jenže právě snaha o absolutní a bezchybnou dokonalost nakonec plodí ty úplně největší společenské frašky.

Babišova komická výmluva na genialitu neznámého fanouška se zcela jistě zapíše do učebnic politické komunikace hned vedle jiných legendárních bizárů naší novodobé historie. Občanům tak nezbývá než sledovat, jak se nejmocnější muž ve státě zaplétá do vlastních konstrukcí jen proto, aby uchránil svůj bezchybný mediální obraz.

Možná by měl pan premiér tohoto tajemného fanouška konečně přestat tajit a slavnostně ho představit široké veřejnosti. Člověk s takovým analytickým myšlením, dokonalým vhledem do hradní problematiky a tahem na branku by se totiž v české kotlině rozhodně neztratil.

Mohl by rovnou převzít vedení celé vládní komunikace a ušetřit napjaté státní kase obrovské miliony za předražené mediální poradce. A navíc by mohl předsedu vlády konečně jednou provždy naučit, jak správně natočit papír formátu A4, aby jeho popsaná strana směřovala vždy bezpečně k zemi a nikoliv přímo do dychtivého objektivu kamery.

Do té doby nám bohužel nezbývá nic jiného, než tiše žasnout nad tím, jak neuvěřitelně daleko je schopen vysoce postavený státník zajít, jen aby nemusel před národem říct to úplně nejobyčejnější a nejjednodušší slovo promiňte.

Sledovat vládní elity, jak v přímém přenosu propálí vlastní intriky a pak se vymlouvají na dopisy od fanoušků, vyžaduje koňskou dávku trpělivosti. Pokud vás mé glosy baví, nacházíte v nich ostrůvek zdravého rozumu a pomáhají vám tuhle politickou tragikomedii přežít ve zdraví, budu obrovsky vděčný za symbolický příspěvek na moji tvorbu. Slibuji, že ho neutratím za komunikační rady od náhodných občanů, ale půjde čistě za kávu a provoz mé opotřebovávané klávesnice. Děkuji, že mě čtete!