Článek
Česká politika tak získala nového hrdinu — anonymního génia, který premiérovi píše profesionální manuály, dokonale napodobuje slovník jeho okolí a své rady tiskne na papíry, jež se náhodou ocitnou přímo v Babišově ruce.
Byl jednou jeden fanoušek.
Nikdo neví, jak se jmenuje, kde bydlí ani proč má ve volném čase potřebu sestavovat komunikační strategie pro předsedu vlády. Víme jen, že je mimořádně schopný. Rozumí politickému marketingu, umí přesně formulovat útoky na prezidenta, rozdělit role jednotlivým politikům a doporučit, kdy útočit, kdy mlčet a kdy předstírat, že vlastně vůbec neútočíte.
A protože je tento tajemný občan zřejmě také skromný, nechce za svou práci ani peníze, ani funkci. Stačí mu vědomí, že jeho návod možná jednou premiér omylem ukáže do kamery.
Takových fanoušků by si přál každý politik.
Jiní občané píší předsedovi vlády kvůli drahému bydlení, nízkému důchodu nebo rozbité silnici. Babišovi příznivci jsou však jiná liga. Ti mu po večerech připravují profesionální strategické materiály.
Jeden doporučí, jak vysvětlit rozpočet. Druhý navrhne, jak označit prezidenta za vůdce opozice. Třetí možná vypracuje krizový plán pro případ, že premiér opět omylem ukáže něco, co ukázat neměl.
A čtvrtý zřejmě už píše vysvětlení, proč za všechno může pátý.
Papír, který přišel z lidu
Podle premiérovy verze tedy nešlo o materiál jeho poradního týmu. Nebyl to dokument politických marketérů ani komunikační plán vládního okolí. Byl to hlas lidu.
Pravděpodobně hlas velmi vzdělaného lidu s přístupem k tiskárně, znalostí vládní komunikace a neobyčejným smyslem pro grafickou úpravu.
Je to krásná představa. Občan sedí večer u stolu, vedle něj chladne čaj, děti už spí a on přemýšlí:
„Co bych dnes mohl udělat pro svou vlast?“
Mohl by upozornit na výtluk. Mohl by napsat starostovi. Mohl by se přihlásit jako dobrovolník.
Ale ne. Otevře počítač a sestaví premiérovi strategii, jak politicky zpracovat prezidenta republiky.
Protože vlastenectví má mnoho podob.
Náhoda pracuje přesčas
Samozřejmě se může stát, že neznámý fanoušek pošle politikovi nějakou radu. Může se také stát, že tato rada bude napsána profesionálním jazykem. Může se dokonce stát, že bude dokonale odpovídat tomu, co už říkají politici kolem premiéra.
A může se stát, že si Babiš právě tento papír náhodou vezme do ruky, použije jeho druhou stranu při natáčení a následně jej obrátí přesně tak, aby jej viděla kamera.
Může se to stát.
Stejně jako může na zahradě přistát jednorožec, předložit daňové přiznání a požádat o členství v hnutí ANO.
Teoreticky tomu nic nebrání.
Nešlo o lež. Šlo o alternativní vysvětlení skutečnosti
Andrej Babiš má zvláštní talent. Když je přistižen v nepříjemné situaci, realita se kolem něj okamžitě přeskupí.
Papír není papír jeho týmu, ale dopis občana.
Strategie není strategie, ale názor příznivce.
Shoda s vládní rétorikou není shoda, ale nejspíš další náhoda.
A premiér není člověk, který se snaží uniknout z trapné situace. Je pouze nevinným příjemcem nevyžádané odborné pomoci.
Takové vysvětlení má jednu velkou výhodu: není třeba nic dokazovat. Tajemný fanoušek nemá jméno, tvář ani adresu. Nemůže být dotázán, nemůže nic potvrdit a především nemůže premiérovi odporovat.
Je to ideální svědek.
Téměř stejně ideální jako mrtvý účetní, ztracený telefon nebo poradce, kterého nikdo nikdy neviděl.
Premiér, který věří lidem
Možná bychom tedy neměli být přísní. Možná je Andrej Babiš pouze mimořádně důvěřivý člověk.
Někdo mu pošle politický manuál a on jej okamžitě přijme.
Někdo mu poradí, jak označovat prezidenta, a za chvíli se stejné výrazy objeví ve veřejné komunikaci.
Někdo mu dá papír a on ho bez kontroly použije při natáčení.
Je to vlastně dojemné. Předseda vlády, který tolik věří obyčejným lidem, že od nich přebírá celé politické strategie.
Škoda jen, že stejnou důvěru zřejmě nemá v inteligenci veřejnosti.
Pohádka končí, papír zůstává
Největším problémem celé aféry nakonec není samotný komunikační plán. Politici mají poradce, poradci píší strategie a strategie obsahují věty, které mají politici opakovat. To nikoho nepřekvapí.
Satirické je až následné vysvětlení.
Protože veřejnost neměla uvěřit pouze tomu, že dokument napsal náhodný fanoušek. Měla zároveň zapomenout na jeho obsah, na jeho jazyk i na nápadnou shodu s tím, co už vládní politici říkají.
Měla prostě přijmout, že všechno je náhoda.
Papír byl náhodný.
Text byl náhodný.
Slovník byl náhodný.
A premiér jej náhodou ukázal.
Jediné, co v celé věci náhodné nejspíš nebylo, je přesvědčení, že podobné vysvětlení bude občanům stačit.
Nebude.
Pohádka o neznámém fanouškovi totiž nemá šťastný konec. Má jen velmi špatného vypravěče, profesionálního lháře….
