Článek
Sedíte doma. Zase. Je pátek večer, nebo možná úterý odpoledne, to je jedno. Koukáte do telefonu a přemýšlíte, komu byste napsali. Listujete kontakty a u každého jména si najdete důvod, proč to neudělat. „Ten má děti, ten byznys, ta je unavená.“ Nakonec si pustíte Netflix a namlouváte si, že vám to tak vyhovuje.
Je to lež.
Lidé kolem třicítky a čtyřicítky zažívají epidemii osamělosti. Není to plíživé, je to tady, silné a hmatatelné. Všichni si myslí, že je to prostě přirozený vývoj. Že rodina sežere všechen čas, že kariéra vyžaduje oběti a že únava je prostě daň za dospělost.
Blbost. To jsou jen výmluvy, kterými omlouváme systémový problém. Skutečný malér není ve vaší unavené hlavě, ale v tom, jak jsme si zničili svět kolem sebe.
Mýtus o nedostatku času
Jasně, když máte dvě děti a hypotéku, nespíte osm hodin denně a nemáte čas chodit na pivo třikrát týdně jako ve dvaceti. Ale vážně mi chcete tvrdit, že nemáte ani patnáct minut na to, abyste s někým prohodili pár slov tváří v tvář, aniž by to bylo naplánované měsíc dopředu v Google Kalendáři?
Problém není čas. Problém je prostor. Respektive jeho absence.
Dřív to fungovalo jinak. Člověk měl domov (první místo) a práci nebo školu (druhé místo). A pak tu bylo třetí místo. To je ten klíč. Místo, kam jste mohli přijít jen tak. Bez pozvání, bez ohlášení, bez jasného účelu. Místo, kde se dalo jen tak „být“ a potkávat lidi.
Navíc sociologové varují před absolutním zánikem těchto prostor, což má katastrofální dopad na naši schopnost navazovat vztahy v dospělosti.
Třetí místo bylo historicky náves, plácek před domem, veřejný park s lavičkami, kam se chodilo kouřit, dostupné komunitní kluby, nebo levné místní knajpy, kde pivo stálo míň než voda a nikdo po vás nechtěl rezervaci na dva týdny dopředu. Tam vznikalo to magické, nenucené sociální tření. Bezpečné, nenáročné, bezplatné.
To všechno je pryč.
Všechno je na prodej, i vaše přítomnost venku
Dnes se každý veřejný prostor komercionalizoval. Podívejte se kolem sebe. Pokud chcete jít ven, musíte konzumovat. Chcete si sednout? Musíte si koupit kafe za stovku. Chcete si popovídat? Musíte jít do restaurace, kde na vás číšník kouká jako na vraha, když si hodinu neobjednáte další drink.
Vyměnili jsme návsi za obchodní centra. Vyměnili jsme lavičky v parku za placené terasy. Vyměnili jsme bezplatné sociální tření za drahý lifestyle. Náš mozek ztratil prostor pro bezpečné navazování kontaktů.
Když jdete do kavárny, nejdete tam potkat lidi. Jdete tam konzumovat produkt a možná se s někým předem domluveným setkat. Je to transakce. Není v tom žádná spontánnost. Nová přátelství nevznikají tak, že si oba koupíte kafe u stejného pultu. Vznikají tak, že se potkáváte opakovaně, bez tlaku na výkon nebo útratu.
Digitální samota na předplatné
A co jsme udělali, když jsme zjistili, že venku nemáme kam jít? Zalezli jsme na internet. Nahradili jsme třetí místa sociálními sítěmi.
Jenže to je jako vyměnit poctivý hovězí steak za obrázek krávy na Instagramu. Zasytí vás to? Leda tak vizuálně. Algoritmy vám servírují jen to, co už chcete vidět, uzavírají vás v bublinách a posilují vaši izolaci. Nemusíte se s nikým konfrontovat, nemusíte nikoho tolerovat. Nemusíte se snažit.
Výsledek? Sice máte pět set „přátel“ na Facebooku, ale když potřebujete pomoct přestěhovat skříň, nemáte komu zavolat. Máte tisíce lajků, ale nikoho, kdo by se vás zeptal, jak se doopravdy máte, a vydržel poslouchat odpověď delší než pět slov.
Zničili jsme si přirozené prostředí pro přátelství a teď se divíme, že jsme sami. Je to stejné, jako kdybychom vybetonovali všechny rybníky a pak se divili, že nemáme kde chytat ryby.
Je to drahé, je to únavné a je to k uzoufání osamělé. Ale hej, hlavně že si můžeme objednat jídlo přes appku a nemusíme s nikým mluvit, že?
Díky, že jste dočetli tento článek až do konce a neusnuli jste přitom nudou nad vlastní sociální izolací. Jestli se vám moje občas až příliš upřímné plivání na moderní svět líbí a chcete mi pomoct, aby mi neztuhly prsty na klávesnici (nebo abych měl na to kafe v komerčním prostoru, kde můžu psát dál), zvažte prosím symbolický příspěvek na mou další tvorbu.
