Článek
Zavést v dnešní době na státním úřadu plošné sledování vlastních zaměstnanců chce opravdu velkou dávku odvahy nebo naprostou ztrátu soudnosti. Adam Vojtěch si vybral tu druhou cestu. Na ministerstvu zdravotnictví se pod pláštíkem nevinného kybernetického auditu odehrávala scéna jak vystřižená z orwellovského románu.
Zaměstnanci najednou s hrůzou zjistili, že externí firma bedlivě sleduje každý jejich pohyb na obrazovce. A to prosím pěkně i o víkendech nebo po večerech. Z obyčejné kontroly bezpečnosti se tak stal regulérní Velký bratr.
Výmluvy a absurdní měření
Vedení úřadu se samozřejmě začalo okamžitě kroutit a celou věc bagatelizovat. Tiskové oddělení vydalo prohlášení plné klasických byrokratických frází o tom, že se vlastně nic nestalo a podřízení to celé jen špatně pochopili.
„Obavy vycházejí pouze z nedorozumění a nedostatku informací o technické podstatě auditu. O žádné šmírování nejde a nikdy nešlo,“ vzkázalo ministerstvo veřejnosti s naprosto vážnou tváří.
Jenže samotní úředníci mají na celou věc diametrálně odlišný názor a v rukou drží sérii velmi tvrdých důkazů. Podepsali petici a obrátili se rovnou na inspektorát práce. Není se jim vůbec co divit. Špehovací software totiž snímal aktivní obrazovky a sbíral data, do kterých státu absolutně nic není.
„V řadě výstupů se tak objevily například faktury, záznamy z bankovních účtů nebo zdravotní zprávy,“ upozorňují rozezlení zaměstnanci ve své společné stížnosti.
Kromě fatálního narušení soukromí je na celé kauze nejvtipnější samotná metodika hodnocení. Externí firma se pokusila lidi rozřadit na pracovité a lenochy podle zcela pochybných tabulek. Úředníci v petici otevřeně kritizují, že byli tříděni do kategorií na základě absurdně nastavené metriky, která jim zcela nesmyslně přisoudila čas strávený pracovně a nepracovně.
Sám pan ministr Vojtěch situaci dorazil svým vysvětlujícím dopisem. V jednom odstavci se dušuje, že šlo jen o anonymní sběr statistických dat a nikoho konkrétního rozhodně nesledovali. Hned v tom dalším ale s klidem dodá, že pokud by se našlo nějaké individuální provinění, úřad by to s dotyčným zaměstnancem hned projednal. Tomu se říká ukázkový střet s vlastní logikou.
Tento skandál jasně ukazuje, jak bídně na tom státní správa s komunikací je. Místo budování důvěry a moderního pracovního prostředí se tu potají nasazují sledovací programy a pak se s neskrývanou arogancí tvrdí, že to podřízení prostě jen špatně pochopili.
