Článek
Když do české politiky vtrhne borec ve sportovním autě, s plnou pusou siláckých řečí a slibů o tom, jak to všem zatrhne a vyčistí chlív, obvykle to končí jedním obrovským trapasem.
Příběh poslance Filipa Turka, čestného prezidenta Motoristů a vládního zmocněnce, je přímo čítankovým příkladem toho, jak vypadá naprostá politická impotence v reálné praxi.
Před třemi měsíci se Turek s obrovskou pompou nechal jmenovat místopředsedou Rady Státního fondu životního prostředí. Byla to událost, u které Motoristé málem vypustili ohňostroj.
Turek se tehdy dmouce pýchou bouchal do prsou a vypouštěl do médií hrozivá prohlášení: „Aktivisté z Duhy a jim podobní mají smůlu.“ Sliboval nekompromisní tažení proti ekologickým dotacím a vyvolával dojem, že odteď bude pevnou rukou řídit celý resort.
Jaká je ale drsná realita tohoto samozvaného terminátora? Pan místopředseda se po svém slavném jmenování do práce vlastně ani neobtěžoval dorazit.
Zářivá kariéra televizního drsňáka
Jak zjistily Seznam Zprávy, ze tří řádných zasedání Rady se Filip Turek neukázal ani na jednom. Zastupovat předsedkyni a plnit svěřené úkoly? To je zjevně pod úroveň vládní hvězdy, která má čas leda na pózování na sociálních sítích. Když už se uvolil zúčastnit, bylo to jen na jedné jediné mimořádné online schůzce. I na tu se zřejmě připojil jen proto, že u toho nemusel vylézat z postele.
Předsedkyně Rady Berenika Peštová z hnutí ANO se ho sice snaží vcelku dojemně krýt s tím, že se prostě omluvil a že to vlastně nějak zvládají i bez něj. Ale co jiného jí také zbývá, když koaliční mír s Motoristy visí na vlásku? Exministr Petr Hladík to naopak pojmenoval zcela bez obalu. Turek se své funkci vůbec nevěnuje a Rada by se ho měla urychleně zbavit.
Na celé věci je nejvíce absurdní samotný fakt, že funkce místopředsedy byla pro Turka uměle a na sílu vytvořena. V minulosti tam totiž žádný takový post vůbec neexistoval. Vláda mu prostě potřebovala dát nějakou hezkou trafikantskou nálepku, aby ho uchlácholila poté, co mu prezident Pavel zablokoval cestu na ministerstvo. Turek dostal falešný odznáček šerifa a od té doby do úřadu ani nepáchl.
Velké řeči a sněmovní ticho po pěšině
Tato nebetyčná lenost a pasivita bohužel není u Filipa Turka žádnou novinkou. Je to jen logické pokračování jeho dosavadního politického stylu, který by se dal shrnout do tří slov: „Hlavně se nepředřít.“
Vzpomeňme si na jeho slavné sněmovní mlčení. Vládní poslanec dokázal sedět v lavicích dlouhé měsíce, aniž by vůbec pohnul rty. Když se ho pak novináři ptali, proč k předkládaným zákonům nevystupuje, obhajoval to naprosto neuvěřitelnou výmluvou. Prý tím záměrně dává najevo potřebu změny jednacího řádu a nechce si dělat ze Sněmovny natáčecí studio.
Tohle vyžaduje u politika obrovský talent na chucpe. Běžný zaměstnanec, který by půl roku v práci nepromluvil a neodevzdal žádný výsledek, by dostal okamžitý vyhazov. Filip Turek svou lenost ale dokáže suverénně vydávat za hluboký filozofický postoj a sofistikovaný boj proti zkostnatělému systému. Z práce se ulívá pod záminkou, že je zkrátka příliš ušlechtilý na to, aby v ní něco dělal.
Kdo tady dojí stát?
Když se ho na absence ve Státním fondu životního prostředí ptali novináři, Turek se samozřejmě okamžitě začal kroutit. Prohlásil, že na schůzi jednou osobně byl (jen jaksi zapomněl kdy) a že místo sebe posílá pověřenou osobu.
K tomu ještě arogantně dodal, že má přece přehled z jiné komise. To je přesně ukázková arogance člověka, který považuje státní funkce jen za sběratelskou položku do svého životopisu.
Motoristé celou kampaň hystericky křičeli o tom, jak zatočí s politickými trafikanty a zbytečnými úředníky, kteří stát jen zbytečně vysávají. Ve skutečnosti se sami stali tím nejhorším exemplářem. Uměle si pro sebe nechají zřídit funkce, za které nenesou absolutně žádnou zodpovědnost a ani do nich fyzicky nedocházejí.
Jako zástěrku pak vypouští lži o tom, jak zastavují dotace neziskovkám, ačkoliv na to z pozice pouhého neplaceného poradního orgánu ministra nemají vůbec žádný vliv.
Senátor Linhart to vyjádřil velmi přesně: „Pana Turka jsem nikdy nikde neviděl.“ A ani neuvidí. Protože na fotce s kávou v luxusním voze se politická pasivita prodává svým naivním fanouškům mnohem lépe než mravenčí a úmorná úřednická práce nad nudnými rozpočty.
Sledovat v přímém přenosu vládní poslance, jak si s plnou pusou siláckých řečí nechávají na míru šít zbytečné funkce, do kterých se pak neobtěžují ani chodit do práce, vyžaduje občas pořádně silný žaludek. Pokud vám mé pravidelné glosy dávají smysl, budu upřímně vděčný za jakoukoliv drobnou finanční podporu mé tvorby. Slibuji, že váš laskavý příspěvek v žádném případě nepoužiji na nákup neviditelných místopředsednických křesel, ani za něj nebudu posílat vládní flákače na luxusní dovolené. Díky moc, že to všechno čtete a že se nenecháte nikdy opít rohlíkem od politických chvástalů!
