Článek
Venku je třicet pět ve stínu. Asfalt na chodníku se mění v plastelínu a vzduch v autě by se dal krájet. Mozek, paralyzovaný vedrem, vyšle jedinou logickou myšlenku: Voda. Stín. Chládek. Jenže pak uděláte tu fatální chybu.
Místo abyste zalezli do sklepa nebo si pustili větrák, sednete do auta a vyrazíte směr městské koupaliště. Vítejte v pasti, do které lezeme rok co rok, se železnou pravidelností a masochistickou radostí.
Už u pokladny to začíná. Fronta, která připomíná banány za totáče. Slunce do vás pere, děti řvou, že chtějí zmrzlinu (kterou jim slíbíte, až projdete turniketem, a pak zjistíte, že stojí víc než oběd v restauraci).
Paní v kase, evidentně nadšená ze života, na vás vrhne pohled, který jasně říká: „Co tu otravuješ?“. Zaplatíte vstupné, které by stačilo na menší nákup, a projdete branou do „ráje“.
Ráj to ale není. Je to spíš sociologický experiment, jak moc se lidé dokážou zdiskreditovat za vidinu jednoho smočení v chlorované břečce.
Vlastní ručník? Luxus, který si nezasloužíte
První úkol: Najít místo. Mise: Nemožná. Trávník? Zapomeňte. Ten zmizel pod nánosem pestrobarevných ručníků, dek a těl. Každý metr čtvereční je obsazen. Lidé leží hlava na hlavě, ručník na ručníku. Pokud máte štěstí, najdete flek u plotu, kde na vás bude celou dobu foukat prach ze silnice.
Pokud štěstí nemáte (což je 99 % případů), skončíte uprostřed té lidské skládky. Rozložíte si svůj ručník. Gratuluji. Právě jste se stali součástí lidského koberce. Vaše soukromá zóna?
Nula. Soused zleva vám funí do ucha, soused zprava má nohu deset centimetrů od vašeho obličeje. A vy? Vy ležíte a cítíte, jak se pod vámi tráva mění v bláto kombinací vašeho potu a vody z bazénu, kterou sem donesli lidé před vámi.
A to je ten nejlepší moment dne. Protože pak to přijde. Cítíte to? To není jen teplo. To je vůně koupaliště. Směs chloru, levných opalovacích krémů, přepáleného oleje z hranolek a… ano, potu.
Cizího potu. Protože na koupališti se potí všichni. A ten pot se nikam nevypaří. Vsákne se do deky, do trávy, a když jdete do vody, tak ho tam hezky spláchnete. Voda v bazénu? To je vlastně taková polévka z lidských kultur.
Vždycky mě fascinuje, s jakým klidem tam lidé lezou. Namočí se do té tekutiny, která prošla tisíci těly, a tváří se, že je to osvěžující. Je to jako pít vodu z kaluže, do které se před chvílí vymočil celý fotbalový tým, ale vy si namlouváte, že je to Evian.
Cizí hádky v ceně vstupného
Když už ležíte v té cizí břečce na souši, mozek vám začne vnímat okolí. Protože ticho? Ticho na koupališti neexistuje. Hluk je ohlušující. Řev dětí, které bojují o život v brouzdališti. Pískání plavčíka, který se snaží hystericky kočírovat dav, co ho ignoruje. A pak to nejlepší: Hovory ostatních lidí.
Protože na koupališti lidé nemluví. Oni křičí. Křičí do telefonů, křičí na své děti, křičí na své partnery. Vy, ač nechcete, se stáváte tichými svědky stovek cizích životů. Víte, že paní na ručníku vedle má nevěrného manžela a že její dcera propadla z matematiky.
Víte, že pán o tři řady dál má problém s prostatou. A víte, že ta rodina kousek od vás se hádá o to, jestli si dají hranolky, nebo langoš, a jestli je 150 korun za langoš hodně, nebo málo.
Je to jako sledovat nejhorší reality show na světě, ale nemůžete ji vypnout. A navíc za to platíte. A pak je tu ten gastro zážitek. Bufety. Óda na český kulinářský minimalismus. Hranolky, langoše, párek v rohlíku, hnusná pizza a pivo do plastu.
Všechno za ceny, které by odpovídaly michelinské restauraci, ale kvalitou spíš nádražnímu pajzlu. Stojíte frontu, která je delší než ta u kasy, jen abyste dostali jídlo, které vás zaručeně promění v nafouklý balón po zbytek dne. Ale hej, jste na koupališti, to k tomu patří!
Proč to děláme? Protože jsme Češi
Proč sakra platíme stovky korun za to, abychom dobrovolně trpěli? Odvisí to od naší národní povahy. My Češi jsme národ, který miluje „akce“. Koupaliště je akce. Je to místo, kde se musí být. Kde se musí relaxovat, i kdyby to mělo bolet. Je to naše definice letní idyly, kterou nám nikdo nevezme. Ani vysoké ceny, ani špína, ani hluk.
Je to jako s naším pivem. I když je hnusné a teplé, vypijeme ho, protože je to „naše“. Koupaliště je naše letní pivo. Je to rituál. Je to sociální povinnost.
Takže příště, až bude venku pětatřicet, vezměte pětistovku, rodinu a jděte se mačkat na koupák. Lehněte si do cizího potu, poslouchejte cizí hádky, dejte si předražený langoš a tvařte se, že je to ten nejlepší relax na světě. Protože co byste jinak dělali? Seděli doma v chládku? To by přece nebylo ono.
Díky, že jste dočetli tento článek až do konce a nezkolabovali přitom z dehydratace nebo znechucení nad představou té „polévky z lidských kultur“. Trefné a necenzurované názory, jako je tento, vyžadují hodně kofeinu a ještě víc cynismu. Pokud se vám moje pálivá pravda líbí a chcete, abych dál pálil do mýtů, servíroval vám realitu čistě, bez obalu a selským rozumem, zvažte, prosím, symbolický příspěvek na mou další tvorbu. Každá koruna mi uvolní ruce a umožní mi psát dál, aniž bych musel přemýšlet, jestli si můžu dovolit další kafe (nebo langoš).
