Článek
Když vyrazí třetí nejvyšší ústavní činitel naší republiky za hranice, očekávali bychom od něj řešení skutečně strategických záležitostí. Tomio Okamura si ale do Pekingu zaletěl vyjednat spíše mnohem lepší podmínky pro naši příští letní dovolenou.
Radostně totiž národu do mikrofonů oznamuje, jak pilně pracuje na přímé letecké lince spojující Prahu se Šanghají. K tomu všemu navíc ještě usilovně prosí tamní mocnáře o rychlé zrušení vízové povinnosti pro naše turisty.
Člověk by skoro až nabyl dojmu, že si pan předseda spletl svou vysokou státní funkci s rutinní prací běžného delegáta.
Zcela náhodná a velmi úsměvná diplomacie
Nejvíce komická a zároveň absolutně nejděsivější je ovšem pasáž o zadržených lidech. V Asii momentálně sedí za mřížemi náš člověk kvůli údajnému a blíže nespecifikovanému ohrožení jejich národní bezpečnosti.
Když se na to česká delegace během setkání opatrně zeptala, tamní úředníci bleskově vytáhli případ svého vlastního zadrženého občana u nás. Tomio Okamura k tomu ovšem s naprosto vážnou tváří novinářům tvrdí, že to spolu zcela určitě vůbec nijak nesouvisí.
Je to prý podle jeho hlubokého přesvědčení jen naprosto obyčejná akce a reakce v probíhající debatě. Věřit upřímně tomu, že totalitní velmoc vytáhne svůj vlastní případ zatčení jen tak mimochodem, vyžaduje obrovskou dávku politické slepoty. Zkušený diplomat by totiž téměř okamžitě poznal velmi tvrdou mocenskou hru a klasickou taktiku.
Šéf našeho parlamentu ale místo toho před národem poslušně opakuje, že oba případy nejsou absolutně nijak spojené a vyšetřování si prostě běží dál. Druhá nejlidnatější země světa si s naší politickou reprezentací hraje jako kočka s myší a česká strana u toho ještě vděčně přede. Musíme být zkrátka hodní, abychom si nějak nepokazili ty slíbené lety a případný příliv turistů.
Hrdý vlastenec obdivuje asijské dotace
Absolutní vrchol politického bizáru ovšem přišel až ve chvíli, kdy se rozhovor stočil k automobilovému průmyslu. Okamura se v naší zemi velmi rád prezentuje jako ten vůbec nejtvrdší ochránce domácího průmyslu a našich pracovních míst.
Během své cesty se ale rázem proměnil v toho úplně největšího a nejvěrnějšího fanouška tamních státem řízených automobilek. Vesele obdivuje neuvěřitelnou vyspělost jejich elektrických vozů a varuje, že nám v Evropě beznadějně a nenávratně ujíždí vlak. Skutečnost, že tyto vozy masivně a dosti nespravedlivě dotuje přímo tamní autoritářský stát, ho přitom nechává zcela chladným.
Místo toho, aby jako správný lokální patriot tvrdě kritizoval neférovou konkurenci, začne okamžitě kopat do Evropské unie. Zlý Brusel podle něj totiž totálně a fatálně selhal a my musíme začít pořádně dřít, abychom tu asijskou produkci nějak zázračně dohnali.
Je to vlastně nesmírně úsměvný a zároveň hluboce tragický mentální paradox. Náš politik obdivuje státní socialismus cizího střihu a radí evropským firmám, aby v tomto naprosto nerovném ekonomickém boji zkrátka ještě více přidaly. Z českých dělníků v našich továrnách při poslechu takových slov musí padat naprosté a čiré zoufalství.
Armáda z hlíny jako laciná omluvenka
Aby toho podivného kulturního obohacení nebylo málo, zapojil se do vyjednávání dokonce i zástupce našeho ministerstva kultury. Česká výprava se totiž mimo jiné usilovně snaží vyjednat slavnostní zapůjčení slavné Terakotové armády k nám do republiky.
Na jednu stranu je to jistě velmi hezký a chvályhodný kulturní počin pro všechny nadšené milovníky starověké historie a umění. Na druhou stranu to ale v celkovém kontextu působí spíše jako hodně laciná snaha odvést pozornost obyčejných lidí od závažnějších témat. Zatímco národ bude s otevřenou pusou v muzeu obdivovat staré sochy z hlíny, skutečné ekonomické problémy zůstanou potichu zameteny kdesi pod kobercem.
Zahraniční zástupci moc dobře ví, jak si takové menší a velmi povolné státy postupně a hlavně zcela nenápadně zaháčkovat. Nabídnou jim lákavé výstavy, slíbí obrovské a nikdy nekončící investice a přihodí vidinu zrušení nějakých těch byrokratických vízových formalit.
Výměnou za to pak požadují jen absolutní politickou poslušnost a široce otevřené dveře pro své vlastní masivně dotované technologické giganty. A naše současná sněmovní i vládní garnitura jim tuto požadovanou potupnou hru hraje naprosto přesně podle jejich pečlivě sepsaných not.
Sklonit hlavu a tiše čekat na zázrak
Tato spanilá jízda české delegace je podle všeho jen první menší vlaštovkou v novém oficiálním směřování. Předseda Sněmovny se už teď nadšeně tetelí blahem, že brzy vyrazí stejným směrem také ministr průmyslu a možná i samotný pan premiér.
Vládní koalice se zjevně definitivně rozhodla, že hrdá a sebevědomá zahraniční politika se v dnešní složité době prostě vůbec nenosí. Místo toho jsme opět zvolili strategii hlubokého historického předklonu a nekonečného doufání.
Prezentovat podobnou návštěvu asijské diktatury jako obrovský diplomatický průlom je jen další velmi smutná kapitola našeho politického marketingu. Místní státní média naši delegaci samozřejmě nadšeně oslavují, protože přesně takové poslušné partnery z Evropy zrovna nutně potřebují pro svůj vlastní obraz.
My jim spolehlivě posloužíme jako skvělé a velmi užitečné křoví pro jejich propagandu a oni nám za to možná milostivě pošlou pár stovek turistů. Jestli vážně takhle vypadá ta slibovaná politika plná hrdého národního sebevědomí, pak nás v budoucnu čekají opravdu mimořádně krušné a temné časy.
