Ráno do nemocnice, večer domů. Praktický zážitek z jednodenní lůžkové péče v soukromém zařízení

Nepatřím k lidem, kteří se vyžívají v návštěvách lékaře. S vyšším věkem se perioda návštěv u mého praktika sice zvolna zkracuje, přesto jsem neschopenku neměl přes patnáct let. V loňském roce jsem bohužel musel řešit chronický problém s bolestí kolene. Příběh budiž sondou do současného zdravotnictví u nás.

Problémy s levým kolenem se začaly projevovat před více než rokem. Vystřelující bolest při zátěži, později také v klidovém stavu. Člověk začne přemýšlet, co se stalo a co s tím. Bolest byla někdy větší, jindy snesitelná. Jako každý, začal jsem s dobrými radami a zkušenostmi. Nejdříve úleva od zátěže, cvičení, prášky, stahování obvazy, ortézy, masti všeho druhu. Přidaly se babské recepty a moudra. V létě to nebylo k vydržení, proto jsem se obrátil na lékaře.

Rentgen byl v pořádku, dostal jsem tentokrát jiné mastičky i rady. Letní dovolená skončila jednou projížďkou na kole a ležením na gauči. Celkem drahý výlet na Balt. Na podzim se přidal výstup na Sněžku. Nahoru to pomalu šlo, dolů už jsem přemýšlel, jestli si budu volat horské záchranáře, nebo rovnou vrtulník k transportu. Následovala magnetická rezonance, o další týdny později jsem se dozvěděl výsledek. Natržený meniskus. Jak jsem k tomu přišel, netuším.

Po dlouhých měsících konečně nalezená příčina bolesti. Na ortopedii jsem měl na současné poměry zdravotnictví štěstí. Je vhodné doplnit, že lékaře mi doporučili kolegové z oboru. Lékař mi nabídl dvakrát dva termíny zákroku, na kterém jsme se shodli, že bude nezbytný. Už nebylo na co čekat, mastičky a prášky ani nic jiného nepomáhá. Buď v okresní nemocnici za několik měsíců, nebo v soukromém zdravotnickém zařízení za několik týdnů. S ohledem na hrozící stávku lékařů jsem vzal nejbližší možný termín na konci listopadu.

Odběry a přednemocniční vyšetření proběhlo bez komplikací. Nikdy jsem nepochyboval o funkčnosti českého zdravotnictví, současně jsem neuvažoval, že bych operaci absolvoval mimo státní systém. Sestřička ze soukromé kliniky volala v týdnu před nástupem a vše mi vysvětlila. Přesto mi až večer před operací došlo, že jdu vlastně do neznámého prostředí. Jenže on systém lékařské péče u nás už není co býval a za svým lékařem si musíte dojít, třeba i dále.

Ráno jsem se dostavil na soukromou kliniku. Hlásím se na oddělení jednodenní léčebné péče, pojem, který jsem do té doby neznal a nevnímal. Čekárna byla čistá, moderní a už v ní čekali další pacienti na příjem. Než na mě přišla řada, spočítal jsem odhadem, že na oddělení je cca 15 lůžek v pěti pokojích. Přibližně stejně nás toho ráno přišlo na příjem.

V kanceláři sester jsem odsouhlasil, že jsem dodržel půst od půlnoci. Dostal jsem také Francouzské hole, které mi sestra nastavila na správnou výšku. Také fixou označila nohu, kterou budeme operovat. V součinnosti jsme vyplnili stoh papírů, bez těch by to nešlo. Mezi papíry také tradiční prohlášení, že když se něco nepovede, nikdo za nic nemůže, nikdo nic nezpůsobil, všemu rozumím a kdyby něco, tak nic. Všude je to stejné, jen jsem se usmál. Nepodepsat jsem samozřejmě mohl a hned vyrazit k domovu. Asi ne.

Ve vedlejší kanceláři jsem potkal svého ortopeda. Nabral si vstupní informace, sdělil mi co bude. Byl v civilu a úplně v pohodě, jako bychom nebyli v nemocnici a neřešila se operace. Do telefonu operativně vykomunikoval jednoho chybějícího anesteziologa na sále a také jsem pochytil informaci, že ten žlučník kvůli tomu půjde poslední. Takže já poslední nepůjdu, protože mně snad kvůli kolenu brát žlučník nebudou. Nebo?

Milá sestřička, bylo jich tam hodně a všechny byly milé, mě ubytovala v jednom z uvedených pokojů. Jednoduše a hezky zařízený pokoj pro tři, s umyvadlem a skříňkami jak u postele, tak u stěny. Jeden ze sousedů je tu s křečovými žílami, přijel z Českých Budějovic, operovat ho bude chirurg co pracuje v nemocnici v Příbrami. Další pán je na tom podobně. Je zřejmé, že na zákroky se sem sjíždí lékaři i pacienti ze všech koutů. Máme se převléknout do županů.

Po chvíli nás přichází vyholit jiná sestřička. Opět přichází ověření, která noha se bude operovat, tedy holit. Je fajn, když si před vás klekne atraktivní žena. Vyndá žiletku a za chvilku máte kolínko jako miminko. Přivodí vám to zvláštní zážitek stejně jako oblékání stahovací punčochy na zdravou nohu. Cítil jsem se jako habsburský šlechtic z období Marie Terezie. Jen ta paruka mi scházela, tu sestřička nepožadovala.

Přišlo čekání na zákrok, pospávání, přirozené klábosení se sousedy o všem možném i počasí. První šel na řadu kolega od okna, druhý pán naproti. Jdu poslední z našeho pokoje kolem půl jedné. Do výtahu mě doprovází dvě sestřičky, sjíždíme do přízemí k operačním sálům, které jsem ráno minul při své cestě na oddělení. Zvoníme, čekáme. Po chvilce se dveře otvírají.

V přístupové místnosti čeká mladý muž, říkejme mu přípravář. Vyzývá mě k odložení županu, přistoupí ke mně s doširoka drženým přehozem, kterým mě ihned zakrývá, aby někdo neviděl něco, co nemá. Chi. Nicméně příjemná zkušenost. Lehám si na pojízdné lůžko a mladík mě převáží do předsálí operačního sálu, kde mě odstaví u stěny pravou stranou. Registruji, že kolega z pokoje leží nedaleko mě na stejném lůžku jako já a chystá se do druhého operačního sálu, který tu mají. Oba jedou od rána naplno.

Vnímám mumraj mnoha lidí, chodí jak mravenci, neformálně komunikují a nepoznáte, kdo je lékař a kdo ne. Přichází paní v operačním oblečku, představuje se jako anesteziologická sestra s tím, že mi zavede kanylu a ptá se, co budeme operovat. Sápe se po levé ruce, decentně ji oznámím, že pravá bude lepší, pod rouškou se lehce usmívá. Po třech neúspěšných pokusech si povzdechne, přejde k pravé ruce a na první dobrou je hotovo.

Osamocen zůstávám jen chvilku, přichází muž v operačním. Anesteziolog není původem český občan, ale rozumím mu dobře. Zajímá se o vše, co už jsem uváděl do dokumentů. Představí se, ptá se, co budeme operovat a podává mi něco do kanyly. Závidím narkomanům. Tělem projíždí slastný bezstarostný stav a blažený pocit. Mám se skvěle. Přípravář mě převáží na operační sál. Je malý, čistý, moderní, sympatický. Myslím operační sál. Přípravář má podobné parametry, ale je vysoký.

Přelézám na operační stůl a přípravář se ptá, co budeme operovat. Vypokládá a fixuje mi levou nohu a levou ruku pro další anestezii. Je to divný, ale mluvit mu do toho nebudu. Je to profík, vlastně kolega ze zdravotnictví a já jsem pod vlivem léku. Za hlavou se ozývá anesteziologická sestra a upozorňuje „Romana“ na levou ruku. Ten se zarazí, usměje, uvolňuje levou ruku. Zvyk je železná košile. Fixuje pravou ruku, na které je zavedena kanyla. Všichni se zasmějí.

Přichází více lidí a všichni se ptají, jestli už se začne. Hlásím, že jsem připraven, lék působí dobře, všechno mi je jedno. Ukazuje se také můj ortopéd, povzbudí mě s tím, že nohu lezce poštelujeme a bude to zase všechno ok. Milé. Zesílím malinko hlas, abych všem poděkoval, jelikož pak už je nejspíš nikdy neuvidím. Ještě registruji svého lékaře a usínám s vědomím, že snad ví, co dělá. Ten jediný se mě od rána nezeptal, co budeme operovat. Naděje ale umírá poslední. Značka fixem, vyholení a habsburská punčocha na druhé noze…

Slyším sestřičku, že si mám přelézt na svoji postel. Po delší době se probouzím, sestřičky mi už po několikáté měří tlak. Přemýšlím kde jsem a co tam dělám. Kolega u okna vesele chrápe, druhý pán se ještě nevrátil. Je to divný, šel přede mnou, ale vlastně byl ještě v předsálí. Já nevím, noha je tuhá a zafačovaná.

Léky přestaly působit po několika hodinách, na pokoji už jsme všichni, oba spolubydlící spí. Noha trošku táhne, ale vlastně ani moc nebolí. Dostávám džbánek s čajem, mám hodně pít a snažím se o to. Tlaková měření ustávají, zdá se, že je vše dobré. Přichází lékař. Operace se zdařila, když to všechno půjde, tak večer domů a za týden kontrola. Děkuji mu a moc nevěřím, že večer půjdu domů.

Mám dostat oběd, první jídlo od půlnoci. Ale v systému se nepropsala hlášená bezlepková dieta. Sestra se strašně omlouvá, improvizuje a z ledničky vyndavá svoji vlastní svačinu. Bílý jogurt jsem snědl s velkou chutí. Také jsem dostal od další sestry sýr. Když jsem tak hezky papal, naučila mě sestřička chodit s holemi, hned jsem vyrazil a na toaletu. K mému údivu mám na nohu hned došlapovat, byť s odlehčením.

Kolem osmé hodiny přichází sestra z noční směny. Oba kolegové zůstávají až do rána, já mám připravené propouštěcí papíry a povolávám manželku k odvozu a dovozu svačiny. Jinak padnu. Kromě dokumentů a léku na bolest jsem dostal také na tři večery injekce proti srážlivosti krve, které si budu aplikovat sám. Manželka z toho jistě omdlí. Nicméně v osm hodin opravdu opouštím s batůžkem na zádech nemocnici a směrem k domovu.

V lednu 2024 je noha v pořádku a už zase skáču přes kaluže. Ale zlobí kotník na druhé noze.