Článek
Kdo nebo co za to může, mi není úplně známo, nicméně se to děje, tak se s tím doma srovnáváme. Náš syn odložil mobil a začal lézt po stromech. A holka za tím není, pokud to úspěšně netají. Samozřejmě mu nestačí jen tak nějaké břízky, takže se drápe na mohutné ořechy a jim podobné velikány.
A my, co zůstáváme na zemi, trneme hrůzou. Nebo štěstím? Vlastně se člověk snaží vymyslet, jak třináctiletého kluka dostat od počítače a mobilu. Když se to vyřeší, tak se snažíme zase myslet a nedaří se nám to.
Na plácku už se jen hulí
Jako táta jsem rád. Za mého mládí mobily nebyly a chodili jsme každý den po škole na plácek mezi paneláky hrát hokejbal, fotbálek, tenis, co bylo po ruce. To už zmizelo. Na našich pláccích už nikdo nic nehraje, nerozbíjí míčem okna okolních domů ani nedělá rámus. Omladina se schoulí do hloučků, popíjí energeťáky a pro dým nad jejich hlavami z balkónu nepoznáte, jestli jsou to kluci nebo holky.
Odklon od elektroniky ke květeně je jistě časově omezen a nejspíš za to většinově může příslušnost našeho syna ke skautskému hnutí, nevím, kde jinde bych hledal příčinu takového počinu. Nám na zemi nezbývá doufat, že i dnešní kluci ještě poznají míru rizika, poznají, kam ještě mohou a kam už ne.
Nahoru snáze než dolů
Jak se i náš syn přesvědčil, dolů je to horší než nahoru, ale to mu můžete předem říkat, jak chcete. Prostě se tam musí nahoře zaseknout, aby to pochopila i hluboká vrstva mozková. První takový zásek už máme za sebou a věříme, že přinesl ponaučení. Ale my nebudeme ti, kdo mu budou lezení po stromech zakazovat. Jsme moc rádi, byť se bojíme, co to dá.
