Článek
Kapitola první: maminka
Bytový dům v Praze, kde jsem vyrůstal, stavěl tatínek jako družstevník svépomocí, po práci řidiče autobusu chodil pracovat na stavbu, jako všichni tehdy. Rodiče byli šťastní, vlastní bydlení i s pračkou po předchozím soužití mnoha generací v jednom bytě. Ve stejném bytě jsem se narodil a bydlel v něm až do doby, kdy jsem si na okrajovém sídlišti pořídil za první hypotéku svůj první malý byt.
Asi před patnácti lety zažili moji rodiče šok. Oznámil jsem jim, že jsme se rozhodli koupit rozestavěný dům na venkově, kde chceme žít. Pro mé rodiče, kteří celý život prožili v pražském bytě, to bylo nepředstavitelné. Zejména pro maminku. Její syn opouští Prahu. Mezi tím šel čas a tatínek zemřel. Mamince je 80 let, dohnal ji věk a s ním spojené zdravotní, sociální, společenské neduhy.
Děláme co můžeme, stejně to nebude stačit
V rámci možností jí s osamělým žitím ve velkém, více pokojovém bytě pomáháme v rodině kdo můžeme. Snacha, syn, sousedé, sourozenci. Přesto zdravotní komplikace postupují. V letošním roce jsme museli zažádat o příspěvek na péči. Maminku shledali při několikaměsíčním zkoumání nesoběstačnou ve čtyřech oblastech a schválili příspěvek 880 korun měsíčně. To nepokryje náklady ani na pečovatelku. Sám projezdím autem cestami za maminkou přes 4000 korun na benzínu….
Všichni lítáme jak můžeme, snažíme se vyřizovat a zařizovat co se dá. K tomu máme své děti, o které se musíme také postarat. Téma přesunu života do pobytového zařízení pro seniory je u nás ale tabu. Nepomáhá nic, snažíme se roky. „To raději skočím z balkónu,“ slýchám pravidelně… A to ani volná místa nejsou… A když, tak to něco stojí… A nově mají mít soukromé služby pro seniory neomezené možnosti ubytovacích cenovek…
Kapitola druhá: pradědeček
Manželka má maminku a ta svoje rodiče. Z hlediska našeho syna, prababičku a pradědečka. Prababička je kvůli zdravotnímu stavu již nějakou tou dobou v pečovatelském domě. A pradědeček? Když jsem manželku poznal, byl to milý, ochotný, veselý stařík, kterého měli v rodině všichni rádi a rádi jsme za ním jezdili. Pak dostal mrtvici. Přežil a jeho osobnost se změnila.
Dnes to není ten pán, kterého jsme znali. Nevrlý, protivný, terorizující své děti, které za ním pravidelně každý týden jezdí do sousedního města, kde mu uklízí, vaří a starají se o celý prázdný rodinný dům, ve kterém žije. Ale on „přeci nic nepotřebuje a všechno zvládá.“ A protože ho chtějí dát do důchoďáku, „tak odkáže barák raději hasičům.“ To že jeho dcera má už za ty roky starání se a poslouchání takových řečí sama zdravotní problém, jako by neexistovalo….
Místo v domově pro seniory u prababičky by bylo, dokonce na stejném pokoji, kdyby o to stáli. Prababička by byla ráda, ani peníze za pobyt nejsou problém, penze by stačily… Zkuste ale vyslovit, že je praděda nesoběstačný, že terorizuje okolí a že je potřeba, aby už nebyl sám v dvoupatrovém domě, kde ani nezvládne schody…
Kapitola třetí: tisíce a tisíce dalších
Výše popsaná osobní rodinná zkušenost z obou případů plně souzní se stavem v celé naší zemi. Díky svému zaměstnání mám přístup do domácností. A osamělý senior, který již nezvládá sám sebe, své obydlí ani nic dalšího, v zásadě a většinově zoufalí příbuzní, kterým přes veškerou snahu dochází síly, to je standard, na který narážím dnes a denně. Není to problém jen naší rodiny, je to společensky časovaná bomba. Na straně druhé tu máme sta tisíce mladých, kteří nemají kde bydlet, protože komerční hypotéky už dnes nejsou pro každého.
Máme tu osamělé seniory v prázdných bytech a zoufalé mladé lidi bez bydlení. Máme tu zoufalé seniory, kteří nejsou ochotni své obydlí spojené s celým životem opustit a jejich rodiny, které i přes maximální úsilí péče o své rodiče v dlouhodobém hledisku likviduje. Ty jsou zoufalé ještě víc. A máme tu developery, kteří se předhání v tom, kdo postaví dražší a luxusnější bydlení pro mladé, jež si to stejně nemohou ze současných platů dovolit.
Zázračné řešení neexistuje. V podstatě však jde o trojúhelník, jehož tři strany by se mohly protnout…
