Článek
Plán zněl jasně. Maminka s námi bude na Štědrý den, ráno ji přivezeme, večer zase odvezeme, aby byla spokojená, nebyla sama a stihla novou večerní pohádku ve svém. Žena ráno pro maminku, já večer odvoz. Časově to sedí tak v devět ráno odjezd a v pět večer zpět na Prahu. Mezi tím navařit, najíst, rozbalit, poveselit, pomazlit, naložit vyložit, vrátit se domů a padnout za vlast v osm večer. Prostě normální den jako každého 24. 12. v posledních deseti letech. Že mi něco vůbec plánujeme?
Návrat z města za tmy a do tmy
Celou sobotu hustě sněží. Přes den je nad nulou, všechno mokrý těžký, chumelenice jako od Lady. Valí to celý den, stromy mají větve na zemi a padají jako hrušky. V poledne dávám do nabíječky mobil i obě databanky, kdyby náhodou. Jako bych něco tušil. Sníh se začíná chytat a je ho stále víc. Kamarádka ženy z Vraného posílá foto, že u nich je zeleno a klid. Asi provokace.
V půl čtvrté veze manželka našeho skauta do města na Betlémské světlo. Vrací se celá zelená, prý to chtěla otočit a vzdát, ale nakonec dojela s vypětím sil tam i zpět. Kalamita jako prase, padají stromy a sníh stále valí. Domů se vrací za tmy a do tmy. Proud vypadl v půl páté. Žádná panika, bydlíme v díře po granátu, když foukne, jsme bez šťávy, není to nic mimořádného. Za dvě hodinky to nahodí. Mobil i databanky mají šťávy dost, to dáme. Na život bez elektřiny jsme zvyklí. Ovšem je tu problém. Žena nemá umytou hlavu, což je srovnatelná situace s hladomorem ve střední Afirec. Situace je vážná.
Radost z úspěchu byla předčasná, začalo to za zatáčkou
Po páté vyrážím pro syna do města, všude 20 cm sněhu, sypač k nám dneska ještě nedojel. „Proč nemůže mít toho skauta jenom v létě?“ probleskne mi hlavou. „Skaut je vodotěsnej,“ zní mi hlavou jejich hláška ohledně nepřízně počasí. Proč to ale musím testovat i já, když nejsem skaut?
Zimní gumy jsou nové, auto z léta, je to jeho první kalamitní zkouška, že já vůl neinvestoval do pohonu 4×4. Pro jistou nakládám lopatu do kufru a beru si nepromokavou teplou bundu, kdyby něco. První kilometry jsou jen do kopce po malé okresce, samá zatáčka, hustý les. Vítězně dojedu do vedlejší vesnice a raduji se, že to nejhorší mám za sebou.
Kdo zastavil v kopci a proč svítíš jak vesmírný koráb?
Za vesnicí v kopci stojí auta přede mnou. Nadávám, jaký exot zastavil při výjezdu v kopci. Zastavím, zaostřím a už vím, kterej to byl. Ten, co jel první a našel strom přes cestu. Takže zase takový exot to nebyl. Přemýšlím, zda volal někdo hasiče, ale nikde nikdo. Mumraj kolem stromu, ten se postupně krátí. Neexot v čele, nebo někdo, měl motorovku, než jsem se připojil do záchranné mise, strom mizí ze silnice. Jestli nemají motorovku, tak to překousali. Budou to bobři, jiné vysvětlení není.
Do zrcátek mi nově šajní další zoufalec v kopci jak vesmírný koráb. Je to sypač a že prý když mu uhneme, tak to protáhne. Takže to není zase takový zoufalec, to jsem teď já, když mám autem uhnout úplně na kraj. Ten je celý pod sněhem a já tiše doufám, že to, čím se při odhadu krajnice řídím, je fakt patník. Protože jestli ne, budu za zoufalce exota v příkopu v mžiku já. Píšu mladýmu, ať se schová někde v teple, že cesta cesta se podobá Hvězdným válkám. Z toho by mohl chápat, že rytíř Jedi má cestou potíže.
Ti v kopci v protisměru zastavili, a to neměli dělat
Všichni uhneme, sypač projíždí a odhrnuje náš jízdní pruh. Sníh valí a padá jako o závod. Opouštím úspěšně, s pluhem v čele naši zapomenutou okrsku a vjíždím na silnici vyšší třídy. Moc jsem si nepomohl, ale jezdí tu více aut, takže je to malinko lepčejší. Za dalších pár kilometrů zatáčka a za ní sjezd. Promačkávám brzdu jak můžu, abych nehodil smyk. V protisměru impérium vrací úder, hned tři auta stojí, respektive se snaží vyhrabat. Zastavil je první týpek, co se bál jet do kopce. Stáčí své vozy až do protisměru, naštěstí jsem zastavil a ten za mnou si nechal dost místa, aby to taky ubrzdil.
Čekáme, co bude. I prvnímu v řadě nakonec dojde, že to musí zacouvat a zkusit znovu. Když uhnou z naší strany silnice, opatrně sjíždíme a odjíždíme. Přemýšlím, jak se tudy budu za chvíli vracet. Zbytek cesty je OK, při vjezdu do města mám jen pocit, že jsem právě přijel z jiného světa. Všude klid, mír, mokro, na silnici vůbec nic. Ale já se tam musím vrátit.
Proud stále nejde, nasazujeme plynový vařič
Nakládám mladýho, je mokrej od hlavy až k patě. Zapínám topení na maximum, sundavám z něj oblečení a vyrážíme zpět. V kritickém kopci nechám všechny odjet, šlapu na plyn a z pomocí protiskluzového systému vítězím nad sněhovou hmotou na první dobrou. Pokračuji na naši silničku, z kopce jedu dost vyděšeně, ale efektivně. Žádnou z padlých větví jsem nenabral a úspěšně dorazil do temné vesnice.
Proud stále nejde. Z garáže přináším plynový vařič, žena dodělává večeři, která jí zůstala v rozpracovaném stavu na sporáku. „Musíš koupit ten dvouvařič,“ slyším od ženy sedící v kuchyni na podlaze u plynového vařiče. „Není to dobré,“ říkám si v duchu, žena stále nemá umyté vlasy.
Jdu spát, ale žena stále nemá umyté vlasy
V aplikaci Proud zjišťuji, že o nás energetici vědí a na odstranění problému pracují. To jsem hned klidnější. Chi. Bez proudu nevytáhnu vodu ze studny, nezatopím v domě a zkázu čeká lednička plná věcí na Štědrý den. V temné chvíli volám mamince a sděluji, že zítřejší akce je nejistá. „Zrovna jsem ti chtěla volat, to je hrozný, co se děje. Říkají to v televizi, já to celý den sleduju. Je to strašně nebezpečný, raději nikam nejezdi.“ Ráno moudřejší večera. Domluvíme se, že si podle situace zavoláme ráno v osm hodin.
Jdu spát v temném domě s čelovou na hlavě a s myšlenkou, že žena nemá umytou hlavu. Mám báječnou, chytrou, tolerantní a hodnou ženu. Ale ona teď nemá umytou hlavu. To nevěští nic dobrého. Zítra je Štědrý den. Jestli ráno nebude šťáva, nebude maminka a bude evakuace za sprchou. Jestli ráno nebude proud, jsem synem smrti. Mou nadějí je centrála v garáži.
