Článek
Kdysi bývalo všude dráž, na to jsme byli zvyklí. Lidé si na dovolenou do Chorvatska vozili řízky, paštiky, jídla v konzervě, vlastní brambory i balenou vodu a limonády. O alkoholu nemluvě. To už v dnešní době postrádá význam. Ať vyrazíte kamkoliv, ceny potravin v našich supermarketech se od zahraničí moc neliší.
Ceny se pomalu srovnávají, platy nikoliv
Když zabrousíme k cenám v restauracích, i tady se to rychle srovnává. Dát si večeři ve francouzské restauraci nebo chorvatské konobě už nemusí být slavnostním okamžikem. Podobné ceny už máme i u nás, nač jezdit do ciziny.
Snad jen pokud jste náruživým konzumentem alkoholu, zapláčete. Alkohol máme stále pravděpodobně nejlevnější v Evropě. Pivo v hospodě za 70 Kč? O tom si jinde můžete nechat leda tak zdát. I v Německu za něj zaplatíte minimálně 230 Kč. V Chorvatsku 150 Kč. S vínem už to tak horké není, ale zase u tvrdého alkoholu je rozdíl obrovský. Tady si koupíme rum za 150 Kč, gin za 200 Kč. Co to o nás vypovídá? Že jsme národem alkoholiků, který si na chlast nenechá sáhnout.
Zpět k potravinám. Ceny v Evropě se rychle sjednocují. Což o to, ono je to dobře. Ale co dobře není, je fakt, že pokud jde o mzdy, ty už také svižně nerostou. Když Helena Růžičková v komedii Slunce, seno, erotika říká: „My už se neztratíme a kór teď ne, když stojíme jednou nohou v Evropě!“, asi čekala, že budeme světoví. I co se mezd týče. To se ale ani po 34 letech od premiéry slavné Troškovy komedie nestalo. Jsme světoví v cenách potravin a služeb, ale hluboko na východě, pokud jde o platy.
Chce to odvahu a odhodlání, obojí nám ale chybí
Realita je taková, že české firmy i státní podniky jsou zvyklé, že se Češi spokojí s málem. Sice pořád remcají a nadávají, ale to je stejně náš národní sport, kterého se nikdy nevzdáme. Nepotřebujeme víc peněz, potřebujeme se rozčilovat a stěžovat. Místo toho, abychom si řekli o víc peněz, budeme tiše nadávat. Držet hubu a krok charakterizuje Čechy asi ze všeho nejvíc.
Takhle se ale do té Evropy skutečně nedostaneme. Cesta k vyšším výdělkům bývá trnitá, vede oklikou, bolí a chce to velkou dávku odhodlání. Nic z toho se většině Čechů podstupovat nechce. Lepší je přece vrabec v hrsti než holub na střeše. Takže jsme v té Evropě pořád jenom jednou nohou, i 35 let po revoluci. Ale ten druhý krok jednoho dne uděláme. Stoprocentně. Nicméně se obávám, že to bude trvat ještě dlouho.
