Článek
Byla to tehdy nutnost. Bydlení chybělo, lidí přibývalo a stát potřeboval najít způsob, jak co nejrychleji ubytovat celé generace. A tak vznikl fenomén panelových domů. Stavěly se rychle, levně a hlavně ve velkém. Jenže co se jevilo jako záchrana, se postupem let ukázalo jako z nouze ctnost, která v sobě nesla víc problémů, než by se na první pohled zdálo. Od padesátých let až do poloviny devadesátek jich v tehdejším Československu vyrostlo přibližně osmdesát tisíc. To není překlep – opravdu tolik. Bytů v nich vzniklo přes milion. Paneláky se skládaly jako skládačky z předem vyrobených dílů, které se pak na místě sesazovaly dohromady. Byl to ideální plán pro dobu, která sází spíš na kvantitu než kvalitu.
Jenže co fungovalo na papíře, naráželo v realitě. Zejména v sedmdesátých letech začaly být paneláky nechvalně známé svými podivnými dispozicemi. Dlouhé, ale extrémně úzké místnosti, kde jste mohli jít sice do dálky, ale na šířku jste si pomalu neroztáhli ani ruce. Některé dětské pokoje připomínaly spíš chodby než místnosti k životu. Vymyslet, kam dát postel, stůl a skříň, bylo jako řešit logickou hádanku. A kompromis byl vždycky nutný. Něčeho se vzdát, aby se něco nového mohlo udělat.
Prostor na kuchyň nebo obývák byl spíš symbolický. Věci se do bytu nevešly, nábytek se často musel nechat dělat na míru nebo se vůbec nekupoval. Kdo chtěl bydlet, musel být hlavně kreativní a trochu skromný. I když se dnes těm dispozicím usmíváme, tehdy to byla realita tisíců rodin. Když nepršelo dovnitř, často aspoň táhlo okny. Balkony byly občas tak vratké, že se na ně člověk bál vyjít. A izolace? Ta byla spíš iluzí. V zimě chlad, v létě horko. Mnohé domy navíc stály uprostřed rozbahněného ničeho, protože okolí se dostavovalo až dodatečně – jestli vůbec. Chodníky chyběly, světla taky, o obchodech nebo školkách nemluvě. Na novém sídlišti jste sice měli vlastní byt, ale jinak nic.
A ani samotné stavby nebyly kdovíjak stabilní. Materiály často za moc nestály, stavělo se rychle a bez větší kontroly. Domy měly vydržet zhruba čtyřicet let. A leckteré z nich začaly mít potíže už mnohem dřív. Rekonstrukce tak na sebe nenechaly dlouho čekat. Měnila se okna, opravovaly střechy, řešily se praskliny. Jenže na problémy se přišlo často až poté, co v bytech už dávno někdo bydlel. Sídliště se navíc často stavěla bez ohledu na to, jak vypadá jejich napojení na zbytek města. Rozvody tepla, vody, kanalizace – všechno se muselo předělávat nebo opravovat hned po výstavbě. Dělat to pořádně napoprvé evidentně nebyla priorita.
I přes to všechno ale byli lidé za byty vděční. V době, kdy byla vlastní střecha nad hlavou vzácnost, byl panelák zkrátka lepší než nic. A taky cenově dostupný. Takže se šetřilo místo, šetřilo se materiálem a šetřilo se i nároky. Lidé si zvykli. Naučili se bydlet v malém, přizpůsobovali se. A často to brali tak, že aspoň něco mají. Po roce 1989 se začalo s velkým úklidem a velkým vylepšováním těchto domů. Měnila se okna, zateplovalo se, přestavovaly se výtahy. Mnohé domy prošly zásadní proměnou, některé vypadají dnes skoro jako nové. Ale u mnoha z nich stále platí, že pod povrchem zůstává to staré – konstrukce, rozvody, dispozice. Dnes už paneláky nevypadají jako šedivé krabice v poli. Vzrostla zeleň, přibyly služby, školy, školky i hřiště. Lidé si své domovy zvelebili a některá sídliště působí dokonce útulně. Ale zůstává fakt, že jde o dědictví doby, která sice rychle bydlela, ale dlouho opravovala. A tak i když paneláky pořád nesou určité stigma, nelze jim upřít jedno – pomohly milionům lidí vyřešit otázku bydlení. A mnozí z nich v nich žijí dodnes.
Zdroje: denik.cz, svetzeny.cz, archiweb.cz
