Článek
Byla tak nízká, že jsem pochopila, že tu svůj čas a životní sílu nechávat nebudu. Když jsem se ten den ráno oblékala, připadala jsem si po dlouhé době trochu sebevědomě. Měla jsem pocit, že bych se konečně mohla posunout dál. Po několika neúspěšných pohovorech a brigádách, které sotva pokryly nájem, jsem doufala, že zrovna tato pozice v dobře známém řetězci pro mě bude vstupenka do normálního života. Do kanceláře jsem přišla s lehkou nervozitou, ale současně jsem cítila, že bych se na tuto práci mohla hodit.
Personalistka mě přivítala úsměvem a nabídla mi místo u stolu. Ptala se na běžné věci a já měla pocit, že si docela rozumíme. Vyprávěla jsem o svých zkušenostech, o tom, jak jsem zvládala směny i v náročném období, a cítila jsem, že to jde správným směrem.
Až do chvíle, kdy se rozhovor stočil k platovým podmínkám. Personalistka otevřela složku a začala mi vysvětlovat systém odměn. Nejdřív jsem si myslela, že jde jen o úvod a že se k reálné částce teprve dostaneme. Pak jsem ale zaslechla číslo, které mě vyrazilo z konceptu. Byla to částka, za kterou bych nezaplatila ani účty, natož abych z ní dokázala normálně žít.
Snažila jsem se zachovat klid a slušnost, ale uvnitř mě zaplavila směs zklamání a zlosti. Člověk, který pracuje na směny, stojí celý den na nohou a jedná se zákazníky, by si zasloužil víc než částku, která připomínala brigádu pro studenty. Personalistka si zřejmě všimla mého výrazu, protože dodala, že po roce by se mzda mohla mírně zvýšit.
Nešlo ale jen o peníze. Šlo o celkový tón, kterým mi bylo vše prezentováno. Místo, které jsem považovala za seriózní firmu, ve mně najednou vyvolalo pocit, že jsem pouhá položka k doplnění směn. Dozvěděla jsem se, že se počítá s víkendy, se svátky, s přesčasy a s tím, že se budu přizpůsobovat provozu podle potřeby. To všechno bych zvládla, ale jedině tehdy, kdyby tomu odpovídalo i finanční ohodnocení.
Když jsem se zeptala, zda je částka opravdu konečná, personalistka přikývla. Dodala, že většina lidí je s výdělkem spokojená. V tu chvíli jsem pochopila, že tady své hranice prostě ustupovat nebudu. Nepotřebuji být vděčná za práci, která mě neuživí.
Poděkovala jsem za čas, uklidila jsem si věci a odešla. Venku jsem se na chvíli zastavila, nadechla se studeného vzduchu a cítila jsem zvláštní směs úlevy a hořkosti. Bylo mi jasné, že jsem udělala správně, i když mě čeká další hledání. Zasloužím si práci, ve které mě budou brát vážně, ne takovou, která počítá s tím, že budu dělat všechno za minimální mzdu.
