Článek
Vybrala restauraci, o které jsem věděla, že nepatří mezi nejlevnější. Přesto jsem doufala, že ji její pozvání opravdu těší. Celý večer působila uvolněně a objednávala si věci, které si běžně nedopřává. Nechtěla jsem ji brzdit, protože jsem měla radost, že si to užívá. Jenže všechno se změnilo v momentě, kdy přišel účet a ona oznámila, že si musí odskočit.
Když mě sestra pozvala na večeři, brala jsem to jako gesto smíření. Dlouho jsme se míjely a já věřila, že ten večer může být začátkem nového období. Vybrala podnik, který jsem znala jen z povzdálí, protože ceny tam nebývají úplně pro běžné příležitosti. Nechala jsem výběr na ní a snažila jsem se vnímat její nadšení. Po dlouhé době se usmívala a mluvila otevřeněji než obvykle. Objednávala si všechno, co ji napadlo, jako by si chtěla něco vynahradit. Byla jsem překvapená, ale potěšená.
Najednou jsem si uvědomila, že já sama jsem šetřila a snažila se držet při zemi. Jenže ona měla zjevně úplně jinou představu a já jsem se neodvážila ji zastavit. Nechtěla jsem kazit atmosféru. Říkala jsem si, že ji třeba čeká výplata nebo že má nějaké peníze stranou. Nikdy jsem jí nepočítala, co si může dovolit. Přesto mě to trochu znejistilo.
Když servírka přinesla účet, položila ho mezi nás a s úsměvem dodala, že můžeme platit kartou i hotově. V tu chvíli sestra vstala a řekla, že si musí rychle odskočit. Nebyla to žádná nápadná scéna, jen běžná věta, kterou slyšíte v restauraci denně. Přikývla jsem a čekala. Účet ležel přede mnou a já se snažila nešťourat v tom, kolik si toho objednala. Po chvíli mi to ale nedalo a podívala jsem se. Byla tam částka, která mě upřímně zarazila.
Říkala jsem si, že se možná necítí dobře, že jí přijde něco do telefonu, že potřebuje vyřídit naléhavou věc. Jenže čas ubíhal a já jsem seděla u stolu sama. Lidé kolem si mě začali všímat a já měla pocit, že jim čtu na očích, co si o té situaci myslí. Servírka se mě přišla zeptat, zda je všechno v pořádku. Nevěděla jsem, co jí odpovědět. Přistihla jsem se, že se mi dělá horko a stud zároveň.
Když uběhlo dvacet minut, bylo mi jasné, že se nevrátí. Vzala jsem telefon a napsala jí zprávu. Neodpověděla. Zavolala jsem jí a hovor byl odmítnutý. V tu chvíli do sebe zapadlo všechno, co jsem během večera potlačovala. Ta okázalost, to množství jídla, její zvláštní lehkost. Věděla, že nemá peníze. Věděla, že to zaplatím já. A já jsem si připadala jako někdo, kdo naletěl na trik, který by mě ani nenapadl.
Domů jsem šla pomalu a přemýšlela, proč to udělala. Nešlo o částku, i když byla vysoká. Šlo o smutek z toho, že mě nechala sedět v restauraci jako cizince, kterého využila. Neustále jsem si v hlavě přehrávala celý večer a hledala moment, kdy jsem měla něco tušit. Možná jsem to vědět nechtěla.
Když jsem později večer doma rozbalila věci z kabelky, vibroval mi telefon. Sestra napsala, že se styděla říct, že nemá peníze. Že se bála, že ji odmítnu. A že doufala, že to nějak dopadne. Seděla jsem na posteli a nevěděla, co odpovědět. Ten večer jsem přišla o víc než pár stovek. Přišla jsem o představu, že mezi námi ještě něco zůstalo. A to bolelo víc, než jakýkoli účet v restauraci.
