Článek
Když jsem ten večer seděla v obýváku a čekala, až se vrátí z práce, nebylo ve mně už nic z jistoty, kterou jsem kdysi měla. Poslední týdny mě trápily prázdné pohledy, vyhýbavé odpovědi a jeho věčné výmluvy, proč musí zůstat déle. Nedávalo to smysl, ale zároveň jsem si říkala, že přeháním, protože v každém vztahu jsou období, která se dají vysvětlit únavou nebo stresem. Jenže pak mi v telefonu přistála notifikace, kterou nestihl vypnout. A všechno se změnilo.
V ruce jsem držela jeho mobil, i když jsem ještě před měsícem tvrdila, že bych to nikdy neudělala. Nikdy jsem neměla potřebu kontrolovat jeho věci. Jenže když se ten večer sprchoval, měl na displeji rozsvícenou konverzaci. Nejprve jsem si myslela, že je to kolegyně z práce, protože se spolu často bavili. Jenže jméno vypadalo jinak. Bylo osobní. Intimní. A už první slova mi podrazila kolena. Prosila ho, aby přijel ještě dnes. Psala, že se jí stýská po jeho dotecích. A že na dnešek myslela celý den.
Seděla jsem v tichém bytě, slyšela jen kapky vody dopadající na dno vany. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem měla pocit, že mě probodne zevnitř. Přejela jsem očima další řádky a každé slovo bylo ostré jako nůž. Psala mu o dnech, kdy spolu byli, když měl být údajně na služební cestě. O tom, že čeká, až splní svůj slib a odejde ode mě. A o tom, jak ji mrzí, že se zdržel doma kvůli mně.
Celé tělo se mi roztřáslo. Položila jsem telefon na stůl a musela vstát, jinak bych tam snad omdlela. Najednou jsem viděla poslední měsíce jako skládanku, která najednou zapadla. Jeho změny nálad. Přílišná pozornost k tomu, jak vypadá. Nové parfémy, které prý dostal jako vzorek. A pak ty víkendy, kdy musel jet k rodičům a já s ním jít nemohla, protože prý potřebují probrat věci, které se mě netýkají.
Vrátil se ještě s klíčem v zámku a zvesela na mě zavolal. Já však stála uprostřed pokoje s rukama pevně sevřenýma v pěst. Zeptal se mě, jestli je všechno v pořádku, ale odpověď dostal beze slov. Hodila jsem mu telefon do ruky a řekla mu, ať si přečte poslední konverzaci. Viděla jsem, jak mu zbledl obličej. Pokusil se o slabé vysvětlení, ale věděla jsem, že mu nevěřím ani jediné slovo.
Než začal cokoli říkat, ukázala jsem směrem ke dveřím. Nemusela jsem křičet. Stačilo, že jsem stála rovně a dívala se mu do očí. Dobře věděl, že kdyby se mě byť jen dotkl, zhroutím se. Vzal si bundu, strčil pár věcí do tašky a odešel. Zabouchl dveře a já se svezla na zem, protože ten moment byl těžší, než jsem čekala.
Když jsem zůstala sama, došlo mi, že se můj život během jediné zprávy převrátil naruby. Přepadla mě prázdnota, která se nedá pojmenovat. Nebyla to jen bolest, ale i pocit, že mě někdo připravil o jistoty, které jsem považovala za neotřesitelné. Přesto vím, že jsem udělala správně. Nechci žít po boku člověka, který mě umí obejmout ráno a večer psát jiné ženě, že mu chybí.
Od té chvíle se mi pomalu vrací dech. Každý den je trochu jiný, ale pokaždé se v duchu vracím k tomu okamžiku. K té první zprávě. A k sobě, jak jsem tam stála a dokázala ho poslat pryč. Protože v tu chvíli jsem si poprvé po dlouhé době uvědomila, že i když jsem zůstala sama, neztratila jsem samu sebe.
