Článek
Robert Ospald se narodil 2. července 1951 v Libině na úpatí Jeseníků do česko-německé rodiny. Jeho otec byl sudetský Němec a matka Češka. Dětství neměl jednoduché – ve třech letech se dostal do péče náhradních rodičů a domů se vrátil až v šesti letech. Na konci základní školy měl na kontě neuvěřitelných 365 neomluvených hodin. Jediná škola, která ho přijala, bylo hornické učiliště v Ostravě. „Když k nám přišli verbíři z ostravských dolů, přihlásil jsem se hned dobrovolně. Ale oni na to: ‚Soudruzi učitelé, to nepůjde. Budoucí horník nesmí mít žádnou pětku a v nejhorším případě může mít dvojku z chování.‘ Tak mi vystavili nové vysvědčení s dvojkou z chování a osmi čtyřkami,“ píše ve své knize, kterou vydal.
V Litomyšli, kde později začal nový život, potkal na kurzu karate o patnáct let mladšího Zdeňka Pohla. Oba sdíleli stejný sen. Chtěli se dostat za železnou oponu a žít svobodný život, ve kterém jim nikdo nebude přikazovat, co mají dělat, nebo jak se mají chovat. První pokus o útěk přes Maďarsko v roce 1985 skončil velkým fiaskem. Nemohli sehnat forinty a byli naprosto bez peněz. Nevydrželi to a vrátili se zpět. Po neúspěšném pokusu jim celníci vzali pasy. Robert proto začal přemýšlet o alternativních cestách, jak se dostat ze země plné diktatury a přísného režimu. Nápad přišel nečekaně, při obyčejné jízdě autobusem, během které zahlédl dráty vysokého napětí, které vedly až za hranice.
Robert Ospald v době svého útěku.
Přípravy a neúspěšné pokusy
Dvojice začala s přípravami v létě 1985. Zjistili, že součástí vedení vysokého napětí jsou hromosvodné dráty, které nejsou pod proudem. Pod nimi však vedly dráty s napětím 380 000 voltů. V únoru 1986 se vydali k Bratislavě. „Vozíky byly těžký. Tahat se s nimi byla strašná dřina, a to jsem s sebou měl i poměrně velké česko-anglické slovníky,“ zavzpomínal Ospald pro Paměť národa. První pokus selhal kvůli technickým problémům s kolečky na vozících. Úspěšný útěk se odehrál 18. července 1986 nedaleko obce Dyjákovičky u Znojma. Tři dny se ukrývali v kopřivách a čekali na bouřku.
„Osmnáctého července začalo pršet a déšť neustával ani pět minut po půlnoci, kdy jsme zahájili výstup na stožár. Bylo to jako na zavolanou – sotva jsme se vyšplhali o pár příček výš, spustil se prudký liják. Vítr hnal dešťové kapky směrem k Rakousku, takže žádná z nich nedopadla přímo dolů,“ prozradil ve svých vzpomínkách, které ve formě rozhovoru vydal, aby nikdo nezapomněl na to, jak těžká to byla doba. Vozík na konstrukci vrzal a Robert trnul hrůzou, že je zvuky prozradí a celníci je znovu dopadnou.
Robert Ospald se svým kamarádem Zdeňkem Pohlem v Rakousku.
Život po útěku byl náročný, ale svobodný
19. července 1986 v šest hodin ráno se vynořili v rakouské obci Kleinhaugsdorf. První, koho viděli, byl místní policista. Trvalo tři roky, než dvojice získala politický azyl. Zdeněk Pohl později odešel do Spojených států, zatímco Robert Ospald zůstal ve Vídni. Vozík, který použil Zdeněk Pohl, je dnes vystaven v berlínském Muzeu zdi – Checkpoint Charlie. Robert Ospald o svém útěku napsal knihu 380 tisíc voltů naděje a dnes připravuje její druhý díl, ve kterém chce podrobně popsat své zkušenosti s rakouským imigračním systémem. Jak sám ve své knize říká, je to jeho osobní Socha svobody, na kterou nikdy nedá dopustit. O jejich odvážném útěku psala média po celém světě – od Evropy až po Singapur.
Několik dnů se schovávali v kukuřičném poli, aby je nikdo nenašel.
Zatímco západní média psala o odvážném útěku dvou Čechoslováků po drátech vysokého napětí jako o senzaci, v jejich vlasti se o této události oficiálně mlčelo. Komunistický režim se ocitl v prekérní situaci. O útěku Roberta Ospalda a Zdeňka Pohla se paradoxně dozvěděl až ze zahraničních novin. Státní bezpečnost nezahálela a okamžitě začala s vyšetřováním. Do Vídně byli vysláni agenti s úkolem zjistit, kdo uprchlíkům s přípravou útěku pomáhal. „Zajímali se především o to, kdo nám vyrobil speciální kolečka ve firmě Vertex. Snažili se najít někoho, koho by mohli obvinit ze spolupráce,“ vzpomíná ve své knize Robert Ospald. Případ Ospalda a Pohla se stal jedním z nejvýraznějších symbolů útěků za svobodou. Pro komunistický režim to byla významná propagandistická porážka. Nedokázali zabránit útěku ani následné mezinárodní publicitě.
Zdroje: paměťnároda.cz , kniha 380 tisíc voltů naděje, rok vydání 1997, ISBN80-86151-00-X, radiožurnál.cz, idnes.cz
