Článek
Ale někdy prostě potřebujete něco hezkého na sebe, zvlášť když vás čeká svatba kamarádky a vy nemáte co na sebe. Byla sobota, venku pršelo a já se konečně odhodlala vyrazit do obchodního centra. Podzimní počasí už mě donutilo obléknout nejen svetr, ale i termotričko pod něj, a k tomu ještě šálu – prostě typické vrstvení, které nejspíš každá žena zná. Cítila jsem se trochu jako cibule, ale venku bylo opravdu chladno.
Procházela jsem obchody a hledala něco, co by mi padlo a v čem bych se cítila dobře. Po hodině marného hledání jsem konečně našla butik s hezkými šaty. Byly tam modré, které mě okamžitě zaujaly – elegantní, ne příliš výrazné, přesně takové, jaké jsem hledala. Vzala jsem je z ramínka a prohlížela si je. Velikost M, to by mohlo být akorát.
Mladá prodavačka s dokonalým účesem a make-upem ke mně přišla s profesionálním úsměvem. „Mohu vám nějak pomoci?“ zeptala se.
„Ráda bych si vyzkoušela tyto šaty,“ odpověděla jsem a ukázala na ten modrý model.
Podívala se na mě, pak na šaty, a její úsměv se trochu změnil. „Nejsem si jistá, jestli vám budou dobře sedět. Jsou spíš pro štíhlejší typy,“ řekla tónem, který měl znít starostlivě, ale ve skutečnosti byl plný posouzení.
Zaskočilo mě to. Jasně, nejsem modelka, ale v žádném případě nemám nadváhu. Jen jsem byla navlečená do několika vrstev oblečení, protože venku byla zima.
„Ráda bych si je přesto vyzkoušela,“ trvala jsem na svém.
Pokrčila rameny. „Jak chcete. Zkušební kabinky jsou tamhle.“ Ukázala směrem k zadní části obchodu.
Šaty byly krásné, ale kabinka příliš malá a špatně osvětlená. Když jsem se ze sebe snažila dostat všechny ty vrstvy oblečení, musela jsem se neustále otírat o stěny. Konečně jsem se dostala do šatů – a ony mi byly velké. Ano, velké, ne malé!
Vyšla jsem z kabinky, abych se podívala do většího zrcadla. Prodavačka si mě všimla a přišla ke mně. Její obočí vystřelilo nahoru v překvapení.
„Jsou vám velké,“ konstatovala.
„Ano, to vidím. Máte je i ve velikosti S?“ zeptala jsem se.
Zaváhala. „Ne, bohužel. Vlastně, měly by tam ještě být, podívám se.“ Odešla a za chvíli se vrátila. „Omlouvám se, ale větší už nemáme.“
„Větší?“ podivila jsem se. „Já potřebuji menší.“
Její tvář zrudla. „Jistě, samozřejmě, chtěla jsem říct menší. Menší už bohužel nemáme.“
V tu chvíli jsem se musela usmát. Tahle dívka mě automaticky zařadila do kategorie „potřebuje větší velikost“ jen proto, jak jsem vypadala v zimním oblečení. A teď, když jsem před ní stála v šatech, které mi byly velké, nevěděla, jak z toho ven.
Vrátila jsem se do kabinky, oblékla si zpět své vrstvy a vrátila šaty. Když jsem odcházela z obchodu, nedalo mi to a řekla jsem: „Víte, někdy je dobré počkat, až člověk sundá bundu, než usoudíte, jakou velikost potřebuje.“
Cestou domů jsem přemýšlela, kolikrát denně si takhle o sobě navzájem děláme úsudky, aniž bychom věděli celou pravdu. Kolikrát posuzujeme lidi podle prvního dojmu, podle toho, jak jsou oblečení, jak mluví nebo jak vypadají. Přitom stačí tak málo – počkat, až sundají ty vnější vrstvy, ať už doslovně nebo obrazně.
O týden později jsem našla dokonalé šaty v jiném obchodě. Prodavačka tam byla starší žena, která mi nabídla několik velikostí, aniž by nějak komentovala moji postavu. Když jsem jí řekla o svém zážitku, zasmála se a řekla: „Zlatíčko, nejdřív musíme poznat, co je pod těmi vrstvami, než můžeme říct, jaké šaty budou sedět.“ A měla naprostou pravdu. Nejen při nakupování šatů, ale v životě obecně.
Na svatbě kamarádky jsem pak sklidila spoustu komplimentů. A já si vzpomněla na tu mladou prodavačku a v duchu jí poděkovala za cennou životní lekci – nikdy neposuzuj knihu podle obalu, ani ženu podle zimního oblečení.
