Článek
Byla jsem rozespalá, vlasy jsem jen svázala do culíku, vytahaná mikina přes legíny, a doufala jsem, že nikoho známého nepotkám. Jenže to se člověk nikdy nemá spoléhat na náhody. Protože přesně ve chvíli, kdy jsem u stojanu s ovocem vybírala mezi dvěma pomeranči ten tvrdší, jsem koutkem oka zahlédla známou tvář. A když říkám známou, myslím tím takovou, kterou byste v běžném životě rozhodně nečekali mezi regály s melouny někde na okraji polského města.
Byl to on. Pan učitel. Respektive – můj bývalý učitel ze střední. Ten, který nás učil češtinu a literaturu a který měl vždycky všechno dokonale uhlazené – slovník, oblečení, názory. Člověk, který chodil po chodbách s takovou tou klidnou jistotou, že si na něj nikdo netroufne. Ne učitel-řvoun. Ale spíš ten, kterému byste nikdy nelhali, protože by to prostě nedávalo smysl. Mluvil tiše a všichni ztichli. Věděl, co dělá, a my jsme to respektovali, i když jsme tehdy byli jen parta líných puberťáků. Nikoho nenapadlo se mu vysmívat. A teď tu byl. Stál za pultíkem s bedýnkami a sám si pečlivě seřazoval jahody podle velikosti.
Zírala jsem na něj asi o vteřinu déle, než bylo slušné. Pak jsem se snažila tvářit, že ho nevidím. Ale on mě viděl. A usmál se.
„No prosím, svět je malej,“ řekl, jako by se nic nedělo, jako bychom se náhodou potkali třeba na nádraží nebo u zubaře. „To bych do tebe neřekl, že se touláš po polských obchoďácích.“
Chvilku jsem nevěděla, co říct. Pak jsem se zmohla na něco jako: „Já… jsem tady jen na pár dní. Výlety, víš jak.“
Přikývl. „Jasně. A jak jde život?“
V tu chvíli jsem měla sto chutí mu říct, že se ptá dost nefér. Protože tady stojí on, učitel, který nás učil rozebírat Nerudu a četl z paměti Havla, jak si srovnává meruňky do papírových košíčků. Ale neřekla jsem nic. Protože na té jeho otázce vlastně nebylo nic nefér. Jenom to celé bylo trochu… jinak.
„Jde to,“ odpověděla jsem, a i když to byla fráze, on ji vzal tak, jak byla. Bez dalších otázek. Jenom kývl, jako že rozumí.
„Chceš ochutnat?“ zeptal se a podal mi jednu jahodu. Vzal ji přímo z bedýnky, kterou si před chvílí tak pečlivě uspořádal. Vzala jsem si ji a byla výborná. Sladká, šťavnatá, taková, že bych jich snědla klidně kilo. Podíval se na mě a jako by mi četl myšlenky, natáhl mi celý kelímek. „Vem si. To je na mě.“
Zasmála jsem se. „To nemůžu.“
„Ale můžeš. To je takový učitelský bonus.“
Vzala jsem si je, poděkovala a chvilku jsme tam jen tak stáli. On za svým pultíkem, já s košíkem, ve kterém už se mi povalovaly pečlivě vybrané pomeranče. A pak jsem se zeptala, protože to prostě nešlo nevyslovit: „Vy… tady fakt prodáváte ovoce?“
Usmál se. Tentokrát trochu jinak. Spíš jako člověk, co ví, že ho stejně každý bude trochu litovat, a už se s tím naučil žít.
„Jo. O víkendech. Občas i přes týden. Jak to vyjde.“
„Ale proč?“ zeptala jsem se přímo, protože na chození kolem horké kaše jsme ani jeden neměli chuť.
„Protože mám hypotéku. A dvě děti na vysoký. A protože učitelství v tomhle státě z vás živitele rodiny prostě neudělá.“ Řekl to klidně. Bez hořkosti. Jako konstatování. Ale mně se udělal takový ten uzlík v krku, co se dělá, když je vám trapně za něco, co jste ani neudělali.
„To mě mrzí.“
„Mě už moc ne,“ pokrčil rameny. „Člověk si zvykne. Nejhorší je začít. Pak už je to jen práce. Dobrý lidi, trochu sranda. Občas někdo přijde, kdo tě pozná, ale víš co… nikdo mě tady nesoudí.“
A pak dodal něco, co se mi zarývá do paměti dodnes: „Na školách se občas cítím víc neviditelný než tady mezi těmi jablky.“
Byla jsem zticha. Protože co na to chcete říct? Že je to hrozný? Že by to tak nemělo být? Všichni to víme. Ale taky víme, že se s tím už léta nic neděje. Že tyhle příběhy nejsou výjimkou, ale novým normálem. Že učitelé mají dvě práce, zdravotní sestry si berou noční navíc a pošťáci dělají brigády o víkendech. A že to všichni tak nějak bereme. Protože co jiného taky zbývá?
Chtěla jsem říct něco jako „vážím si toho, co děláte“, ale znělo by to hloupě. Tak jsem jen přikývla a řekla: „Ty jahody jsou fakt skvělý.“
Usmál se. „No vidíš. Kdybych tohle slyšel u každého slohu, co jsem opravoval, byl bych spokojenější.“ To už jsem se musela smát nahlas. A on taky. Pak jsem se rozloučila. Slíbil, že mě neprozradí, že jsem v tom obchoďáku vypadala jako zombík, a já mu slíbila, že nikomu neřeknu, že český učitel literatury o víkendech v Polsku prodává broskve.
Doma jsem si pak ještě dlouho listovala starými sešity. Našla jsem jeden, kde mi napsal pod úvahu o absurditě v literatuře jen dvě slova: „Dobře viděno.“ A myslím, že přesně tohle mi ten den v supermarketu došlo. Že někdy prostě dobře vidět znamená i dobře pochopit. A že není důležité, jestli stojíte za katedrou, nebo za bednou s ovocem. Důležité je, kdo vlastně jste. A kolik lidí si vás ještě vůbec pamatuje.
